Ale když jsem si přehrál záznamy z bezpečnostních kamer, ztuhl jsem hrůzou 😨

Ten obchod pro mě nebyl jen práce — byl to můj domov. Každou polici, každou krabici, každý výrobek jsem znal jako své boty. A právě proto jsem okamžitě poznal, že něco není v pořádku. Zpočátku jsem si myslel, že jde o chybu v inventuře. Jenže když během dvou týdnů zmizely tři balíčky nejdražšího sýra a dvě plechovky elitní kávy, začal jsem mít vážné podezření.

Nikdo kromě mých zaměstnanců neměl přístup do skladu. Všichni pracovali se mnou roky, důvěřoval jsem jim. Přesto jsem je jednoho po druhém zavolal do kanceláře a ptal se přímo. Nikdo se nepřiznal. Všichni vypadali upřímně — zmateně, uraženě. Ale zboží dál mizelo. Vždy to nejkvalitnější, nejdražší.

Rozhodl jsem se jednat. Strávil jsem celou noc přehráváním kamerových záznamů. A tehdy jsem spatřil něco, co nedokážu vysvětlit dodnes.

Na obraze ze skladu, kde v noci nikdo neměl být, se objevila… pohybující se stínová silueta. Krátký záblesk, sotva znatelný. Přetočil jsem zpět — a znovu. Stín se pohnul! Pomalu, klidně, jako by někdo chodil mezi regály. Ale nebyla to postava, jen tmavší obrys v šeru. Když jsem zvýšil kontrast, viděl jsem, jak se jedna krabice lehce nadzvedla — sama od sebe — a zmizela za roh.

Srdce mi bušilo. Zavolal jsem policii. Když dorazili, pustili jsme jim video. Policisté se dívali, mlčeli, a jeden z nich nakonec řekl: „Tohle je snad vtip, ne?“ Jenže když jsme nahrávku přehráli znovu, všichni ztuhli. Na obraze bylo jasně vidět cosi průsvitného — jako závoj mlhy. To „něco“ se pohybovalo mezi regály a natahovalo dlouhou bledou ruku ke krabici se sýrem. Pak se všechno rozplynulo.

Policie prohledala celý obchod. Dveře neporušené, okna zamčená, žádné otisky, žádné stopy. Jakoby ten zloděj nebyl z masa a kostí.

Další noci jsem zůstal v obchodě sám. Chtěl jsem se přesvědčit na vlastní oči. Seděl jsem potichu v temnotě, jen kamery běžely. Krátce po třetí hodině ráno se ozval šelest. A pak jsem to uviděl. Z chladícího boxu se pomalu vynořila mlžná postava. Poloprůhledná, s nejasnými rysy, ale s pohybem, který byl až příliš lidský. Došla k polici, vzala výrobek — a zmizela. Beze zvuku.

Další den jsem nechal nainstalovat termokamery a infračervené senzory. Doufal jsem, že zjistím pravdu. Ale pravda mě vyděsila ještě víc. Na záznamech z teplotních senzorů se objevoval chladný „stín“ — oblast, kde teplota klesala o deset stupňů. Přesně v čase, kdy dřív mizelo zboží.

Začal jsem pátrat po historii budovy. A tehdy jsem zjistil, že na místě mého obchodu kdysi stál starý sklad masokombinátu. V roce 1999 tam vypukl požár. Dva zaměstnanci zemřeli — mladý dělník a vedoucí směny. Právě v prostoru, kde mám dnes regály s nejdražšími produkty.

Najednou všechno dávalo smysl. Nebylo to obyčejné kradení. Ti, co tam kdysi zemřeli, se zřejmě nikdy neodtrhli od svého místa. A brali jen to nejlepší — možná jako pomstu, možná jako připomínku, že kdysi za svou práci dostávali drobné.

Od té doby jsem přestal zůstávat v noci. Kamery jsem nechal běžet, ale už je nepřehrávám. Když občas zmizí nějaký výrobek, už se nerozčiluju. Jen tiše řeknu:
„Vemte si, co potřebujete. Jen mi neubližujte.“

A od té chvíle — ticho. Žádné další ztráty, žádné pohyby, jen občas lehký závan studeného vzduchu, když otevřu obchod ráno. A pokaždé, když se podívám do kamery, mám pocit, že někdo tam — v rohu — stále stojí. Sleduje. A čeká.