V kasárnách to páchlo zatuchlinou, potem a starým kouřem. Na podlaze ležela vrstva prachu, rezavé postele skřípaly při každém pohybu. Vojáci seděli v rohu jako stíny — unavení, zlomení, beze jména. Jejich uniformy byly roztrhané, boty děravé, oči prázdné.

Anna, sotva překročila práh, ucítila, jak se jí vaří krev. Čekala disciplinované obránce vlasti, ale místo toho viděla jen skupinu vyčerpaných lidí na pokraji zoufalství.

„Proč vaši muži žijí jako zvířata?“ — vyštěkla. „Kde je jídlo, kde čisté oblečení? Tohle má být armáda?“

Kapitán se zamračil a ušklíbl se.
„A kdo vlastně jsi, že se ptáš? Nebojíš se, že přijdeš o práci?“

„Nebojím,“ odpověděla klidně Anna. „Ale hnusí se mi nosit roztrhané boty a jíst zbytky, které byste nedali ani prasatům. Já sem nepřišla přežívat, ale sloužit.“

Kapitán k ní přistoupil, popadl ji za límec a zařval:
„Řekl jsem, vypadni! Ženské tady nemají co dělat!“

Ale to, co následovalo, by si nepředstavoval ani v noční můře.

Anna se mu vytrhla, vytáhla z kapsy malou knížku a hodila ji na stůl. Když se kapitán sklonil, zbledl.
Na obálce bylo zlatým písmem vyraženo:
„Major lékařské služby – Anna Rudnická, speciální jednotka Fénix.“

„M-majore?“ zakoktal. „Promiňte… já nevěděl…“

Anna se na něj podívala s ledovým klidem.
„Samozřejmě, že jsi nevěděl,“ řekla. „Protože jsi přestal vidět lidi kolem sebe.“

Vojáci ztuhli. Všichni cítili, že v místnosti stojí někdo výjimečný.

Anna přešla ke staré posteli. Dotkla se mokrého matrace, na prstech zůstala špína.
„Tohle nazýváte domovem vojáka?“

„Máme rozkazy,“ zamumlal kapitán.

„Rozkazy?“ přerušila ho. „Nebo jen výmluvu, aby ses nemusel postavit pravdě?“

Všichni zadrželi dech. Kapitán nebyl schopný slova.

„Zítra přijede inspekce,“ oznámila Anna chladně. „A jestli tady neuvidím čisté postele a teplé jídlo, osobně se postarám, abys letěl z armády. I s těmi svými hvězdami.“

Otočila se ke dveřím – a v tu chvíli se ozvala ohlušující rána. Země se zachvěla, zdi praskly, sklo se vysypalo na podlahu.
„Poplach!“ křikl někdo.

Anna bez váhání popadla lékárničku a vyběhla ven. Na dvoře zuřil chaos: kouř, plameny, křik. Hořel náklaďák s municí. U země ležel zraněný mechanik.

„Zůstaňte zpátky!“ křičel kapitán.
„Zmlkni!“ vykřikla Anna. „Když se bojíš, tak stůj a koukej, jak žena zachraňuje tvoje muže!“

Plazila se k raněnému, pálilo ji horko, ale nepřestala. Nahmatala puls — slabý, ale byl tam. Injekce. Obvaz. Krev. Pot. Všechno splývalo.

„Odnést ho pryč! Rychle!“ přikázala.

Sotva ho vytáhli, ozval se druhý výbuch. Vlna žáru přejela přes dvůr, země se zatřásla. Když kouř opadl, Anna stála uprostřed popela, černá od sazí, ale živá.

Kapitán se k ní přiblížil, třesoucím se hlasem:
„Odpusťte, majore… já netušil, kdo jste.“

„Nezáleží na tom, kdo jsem,“ odpověděla klidně. „Záleží na tom, kým se rozhodneš být ty.“

Otočila se k vojákům.
„Od dneška se všechno změní. Pokud ne shora, tak odspodu. Už nikdy nebudete jen stíny. Rozumíte?“

„Ano, paní majore!“ zařvali všichni jako jeden muž.

V jejich hlasech zněla síla, kterou v sobě dlouho dusili.

Kapitán sklopil hlavu. „Děkuju,“ zašeptal.

Anna se usmála jen očima.
„Neděkuj mně,“ řekla tiše. „Děkuj jim. Oni jsou důvod, proč má tahle země ještě naději.“

V dálce zněly sirény, blížila se těžká technika. Anna se zhluboka nadechla a vykročila vpřed — do dýmu, do neznáma.
Nikdo tehdy netušil, že právě ona o den později zastaví třetí útok… za cenu vlastního života.