Bylo to obyčejné ráno v malé provinční nemocnici. Chodby byly tiché, jen občas bylo slyšet tlumené pípání monitorů a pláč novorozenců. Mladá zdravotní sestra jménem Eva si myslela, že ji čeká další běžná směna. Netušila však, že během několika minut zažije šok, který jí navždy zůstane v paměti.

V oddělení novorozenců panoval klid. Eva, známá svou pečlivostí a empatií, se starala o několik dětí narozených předčasně. Jedním z nich byl i malý Tomáš, tří­měsíční chlapec s modrýma očima, který byl oblíbený u celého personálu.

Když Eva přišla k jeho postýlce, všimla si, že dítě je neklidné. Tomáš křičel jinak než obvykle — zoufale, bolestivě. Instinkt jí napověděl, že něco není v pořádku. Vzala čistou plenu a začala mu opatrně sundávat tu špinavou.

V tu chvíli se všechno změnilo.

Jakmile otevřela plenu, ucítila ostrý, kovový zápach. Ztuhla. Tomášova jemná kůže byla zarudlá, posetá drobnými ranami. A pak uviděla něco, co jí zastavilo dech — v látce pleny se leskl malý kus kovu.

Byl to úlomek žiletky.

Eva zbledla, srdce jí bušilo, a než stihla zareagovat, oči se jí zaplnily slzami. Chlapec plakal bolestí, a ona cítila, jak jí po tváři stékají horké kapky. Ihned zavolala doktora, třesoucíma rukama držela dítě, aby ho uklidnila, i když se sama nedokázala ovládnout.

Vyšetření potvrdilo, že Tomáš utrpěl několik drobných řezných ran. Naštěstí nebyly hluboké, ale šok, který to způsobilo, byl obrovský. Lékaři informovali vedení nemocnice a během několika hodin se rozjela vyšetřovací lavina.

Ukázalo se, že daná plena pocházela z nového výrobního balíku, který byl distribuován do nemocnic po celé zemi. O několik dní později se objevily další podobné případy — rodiče hlásili, že našli v plenkách tenké kovové úlomky. Média okamžitě začala psát o „nejděsivější výrobní chybě desetiletí“.

Ale pro Evu to nebyla zpráva do novin — byl to noční můra, která se jí vracela každou noc. Viděla Tomášovu tvář, jeho pláč, krev na svých rukách. Cítila bezmoc a vinu, přestože nemohla nic tušit.

Vyšetřování trvalo týdny. Nakonec bylo odhaleno, že problém nebyl náhodný. V jedné z továren, která pleny vyráběla, pracoval muž, jenž byl nedávno propuštěn. Ze msty se rozhodl vložit do výrobní linky malé kousky kovu — vědomě, s úmyslem ublížit.

Když Eva slyšela tento výsledek, rozplakala se znovu. Tentokrát to nebyly slzy strachu, ale vzteku a smutku nad tím, kam až může člověk zajít.

Tomáš se z ran brzy zotavil, ale Eva se už nikdy nevrátila na novorozenecké oddělení. Odešla pracovat do hygienického úřadu, kde se snaží zabránit podobným tragédiím.

Dodnes říká svým kolegům i rodičům:

„Nikdy neberte nic jako samozřejmost. Zlo se může skrývat i v těch nejnevinnějších věcech. I v dětské plence.“

A pokaždé, když si na ten den vzpomene, cítí stejný chlad v hrudi — jako tehdy, když poprvé otevřela tu prokletou plenu.