Hledali útulné místo pro svou budoucí rodinu a nakonec se přestěhovali do nového bytu na klidném předměstí. Všechno tam vonělo novotou – čerstvě natřené stěny, nová postýlka, dětské hračky. Vypadalo to jako dokonalý začátek nové kapitoly.

Rozhodli se také adoptovat psa z útulku – chtěli, aby jejich dítě vyrůstalo s věrným přítelem. Pes, kterého pojmenovali Baxter, si s sebou nesl bolestivou minulost. Předchozí majitelé s ním zacházeli krutě, a proto se bál hlasitých zvuků, náhlých pohybů i lidských rukou. Trvalo týdny, než si na nový domov zvykl, ale pomalu začal svým novým pánům důvěřovat.

Když se narodilo dítě, Baxter se k němu choval neuvěřitelně jemně. Často si lehl vedle postýlky, tiše dýchal a jen pozoroval malého človíčka. Rodiče měli pocit, že pes instinktivně chápe, že teď má novou roli – ochránce.

Ale jedné noci se všechno změnilo.
Bylo po půlnoci, byt byl ponořený do ticha, když se najednou ozval prudký štěkot. Baxter běžel k dětskému pokoji, štěkal a vrčel tak zuřivě, že to manžele vyděsilo. Otec vyskočil z postele a rozběhl se ke dveřím. Když je otevřel, naskytl se mu děsivý pohled – pes škrábal podlahu, kousal do dětské postýlky a v očích měl zoufalý výraz.

Matka zaječela. „Zbláznil se!“, vykřikla a vrhla se k dítěti. Ale otec si všiml, že Baxter neútočí na dítě, ale snaží se dostat pod postýlku. Zastavil ji a rozsvítil světlo.

To, co uviděli, jim ztuhlo krev v žilách.
Pod postýlkou se plazil had – dlouhý, černý, lesklý, tlustý jako lidské zápěstí. Zřejmě se dostal do bytu zvenku, skrz ventilaci nebo otevřené okno. Ležel tam, jen pár centimetrů od nožiček jejich dítěte.

Baxter nevztekal se kvůli dítěti – on ho bránil.
Otec okamžitě popadl těžkou krabici a hadovi přirazil ocas. Matka s dítětem v náručí stála ztuhlá, neschopná vydat ani hlásku. Baxter dál vrčel, dokud otec nevzal lopatku a nevynesl hada ven z bytu.

Když dveře zapadly, nastalo ticho.
Rodiče stáli bledí a třásli se. Teprve tehdy jim došlo, že jejich dítě bylo jen o pár vteřin od smrti. Jedno jediné kousnutí – a všechno by skončilo.

Další den odvezli dítě k příbuzným, aby se zklidnili. Otec se pak vrátil domů, posadil se k Baxterovi a pohladil ho po hlavě. Pes jen tiše položil čenich mu na koleno, jako by říkal: „Udělal jsem, co jsem musel.“

Veterinář později řekl, že málokterý pes by se odvážil postavit hadovi – obzvlášť ten, který sám zažil tolik strachu. Ale Baxter to udělal. Zvíře, které lidé kdysi týrali, zachránilo život malému člověku, protože cítilo lásku a chtělo ji chránit.

Od té noci spal vždy u dětské postýlky. Když dítě vyrostlo, rodiče mu často vyprávěli, jak jeho čtyřnohý přítel jednou zachránil jeho život. A dítě pokaždé hladilo Baxtera po srsti se slovy:
„Ty jsi náš hrdina.“

Nikdo z nich už nikdy nepochyboval o tom, že zvířata někdy vnímají nebezpečí dřív než člověk. Baxter zůstane navždy symbolem odvahy, věrnosti a tiché síly, která přichází z nejčistší podoby lásky.