její vzhled působil jako něco cizího.
U dveří ji zastavila recepční a chladně pronesla:
— Paní, tohle je drahá restaurace. Tady obědvají jen ti, kteří si to mohou dovolit.
— Já vím, mám peníze, — odpověděla klidně žena.

Nerada ji usadila ke stolu v rohu sálu, daleko od ostatních hostů. Všichni kolem se začali dívat, špitat, usmívat se ironicky. „Co tady chce tahle babička?“ — znělo šeptem mezi stoly.

Když přišel číšník, žena zvedla oči a tiše se zeptala:
— Co máte v nabídce nejlevnějšího?
— Zeleninovou polévku… ale obávám se, že i ta je pro vás příliš drahá, — odpověděl s lehkým úšklebkem.
— Nevadí, přineste ji, prosím, — řekla klidně.

Několik mužů u vedlejšího stolu se začalo hlasitě smát. Následovali je další hosté.
— Asi si chce jen ohřát ruce, — pronesla mladá žena v drahých šatech.
— Nebo se přišla podívat, jak vypadá bohatství, — dodal někdo posměšně.

Ale žena se nenechala vyvést z míry. Pomalu jedla svou polévku, s tichou důstojností, jako by si vychutnávala každý doušek.
Vtom se dveře restaurace prudce otevřely a dovnitř vešel muž v elegantním obleku — majitel podniku. Rozhlédl se po místnosti a zamířil rovnou k jejímu stolu.

— Omlouvám se… jste paní Marie Nováková? — zeptal se vážně.
— Ano, to jsem já, — odpověděla překvapeně.

Všichni ztichli.
Majitel se zhluboka nadechl:
— Nemohu uvěřit, že vás konečně vidím. Vy jste ta žena, která před dvaceti lety zachránila mého syna.

Šum prošel sálem.
— Když tehdy hořela naše stará budova, vrhla jste se dovnitř, abyste vytáhla mého malého chlapce. Měla jste popálené ruce, ale prostě jste odešla, aniž byste přijala jedinou korunu. Hledal jsem vás celé roky.

Ženě zvlhly oči.
— Já jen udělala to, co bylo správné, — pronesla tichým hlasem.

Majitel se obrátil k hostům:
— Dámy a pánové, tato žena je hrdinka. Kdyby nebylo jí, můj syn by dnes nežil. A kdyby nebylo toho dne, tahle restaurace by nikdy nevznikla.

Nastalo trapné ticho. Ti, kdo se jí posmívali, sklopili oči. Recepční stála bledá, s rukama sepjatýma.

Majitel se usmál a řekl:
— Od dnešního dne má tato paní u nás doživotně otevřené dveře. A nikdy za nic nezaplatí. Přineste jí nejlepší jídlo, které máme.

Žena chtěla protestovat, ale on ji jemně zastavil:
— Prosím, dovolte nám vám poděkovat alespoň tímto způsobem.

Číšníci přinesli luxusní pokrmy, víno a dezert. Celý sál se díval, tentokrát ne s posměchem, ale s úctou.
Mladá žena, která se předtím smála, přišla k jejímu stolu:
— Promiňte… nevěděli jsme.
— To nevadí, — odpověděla Marie tiše. — Jen si pamatujte: nikdy nesuďte člověka podle oblečení. Starý kabát může skrývat srdce, které kdysi zachránilo život.

Druhý den se na dveřích restaurace objevila nová cedule:

„V tomto místě se lidé neposuzují podle vzhledu. Záleží jen na tom, jaké mají srdce.“

A na stole v rohu, u kterého seděla ona žena, přibyl malý nápis:
„Rezervováno pro paní Marii Novákovou – ženu se zlatým srdcem.“

Od té doby každý host, který vstoupil do restaurace, se podíval tím směrem — jako by si připomínal, že opravdová hodnota člověka se nikdy neměří podle peněz či šatů, ale podle dobra, které nese v sobě.