Moje kamarádky tvrdily, že jsem ztratila rozum, když jsem znovu začala věnovat pozornost mužům. Je mi 54 let, manžel mě opustil, a já jen chtěla znovu cítit, že jsem žena — krásná, žádoucí, důležitá.
A tehdy se v mém životě objevil Viktor. Bydleli jsme ve stejné ulici, občas jsme se potkali v parku. Naše rozhovory se postupně prodlužovaly, pohledy se stávaly teplejšími. Nakonec mě pozval na rande.

Rozhodla jsem se, že schůzka bude u mě doma. Celý den jsem vařila, zapálila svíčky, vybrala si své nejlepší šaty. Když přišel, cítila jsem se jako kdysi — mladá, nervózní a plná očekávání. Jeho oči po mně klouzaly s takovou pozorností, že se mi zatajil dech.

Večeře probíhala skvěle. Smáli jsme se, mluvili o životě, o dětech, o tom, jak rychle ubíhají roky. Všechno bylo lehké, přirozené. A já si říkala — možná mám ještě šanci. Možná tohle je nový začátek.

Ale když se noc prohloubila a svíčky dohořívaly, Viktor se náhle změnil. Jeho pohled zchladl, v očích se objevil odstup.
„Ty se jen bojíš být sama,“ řekl tiše, ale s nádechem ironie.

Ta věta mě zasáhla jako rána pěstí. Snažila jsem se usmát, aby nepoznal, jak hluboko to zabolelo. Ale on pokračoval:
„Jsi hezká žena, jen hledáš pozornost. Chceš zaplnit prázdné místo po manželovi.“

Nedokázala jsem nic říct. Najednou jsem měla pocit, že přede mnou nestojí ten citlivý muž z parku, ale někdo cizí. Někdo, kdo se přišel jen ujistit, že ještě dokáže vyvolat city.

Když odešel, zůstala jsem sedět v tichu. Na stole vychladlo jídlo, svíčky zhasly, a v bytě voněl parfém, který měl být symbolem nového začátku, ale stal se připomínkou ponížení.

Druhý den jsem se probudila prázdná, ale zvláštním způsobem klidná. Už jsem necítila zklamání — jen úlevu. Uvědomila jsem si, že nejsem blázen. Jen jsem chtěla znovu žít, znovu milovat. A na to má právo každá žena, bez ohledu na věk.

Kamarádky se znovu usmívaly: „My jsme ti to říkaly.“ Ale ony nechápaly, že i když jsem znovu spadla, tentokrát jsem se zvedla jiná. Silnější.
Pochopila jsem, že největší odvaha není znovu někoho milovat, ale zůstat otevřená životu, i když tě už jednou zlomil.

Za pár týdnů jsem znovu šla do parku. Tentokrát jsem nehledala Viktora. Dívala jsem se na stromy, na oblohu — a poprvé po dlouhé době na sebe.
Cítila jsem hrdost. Protože i když jsem byla zraněná, stále jsem tu byla. Živá.

A pak, o několik měsíců později, mi zaklepal na dveře soused z dolního patra. Potřeboval pomoct s dokumenty, nabídl mi kávu na oplátku. Měl laskavé oči, trochu nesmělý úsměv. A já, aniž bych přemýšlela, souhlasila.

Tentokrát jsem necítila strach. Jen lehkost.

Dnes už vím, že věk není konec. Konec je, když přestaneš cítit.
Ztratila jsem manžela, iluze, naděje — ale našla jsem sebe.
A jestli je to šílenství? Tak ano. Jsem šílená. Šíleně živá.