Když tento muž vstoupí do místnosti, ticho se rozprostře jako vlna. Všichni zvedají hlavy, oči se rozšíří. Jeho výška – neuvěřitelných 236 centimetrů – z něj dělá člověka, kterého si nelze nevšimnout. Ale za tímto kolosem z masa a kostí se skrývá duše, která roky trpěla samotou, nepochopením a touhou po obyčejném lidském teple.

Od dětství byl jiný. Zatímco jeho spolužáci běhali po hřišti, on se díval z dálky – vždy o hlavu, dvě, někdy i tři vyšší než ostatní. Lékaři kroutili hlavou: vzácná forma gigantismu, která nutí tělo růst i tehdy, když už dávno nemá. Kosti bolely, klouby praskaly, srdce se unavovalo. Ale bolest fyzická byla nic proti té, která přicházela večer, když zhasla světla – bolest z osamění.

Ženy se na něj usmívaly, ale nikdy ho nebraly vážně. Vždycky byl jen „ten vysoký“. Nikdy „ten muž“. Slýchával fráze jako:
— S tebou by se bála i žirafa…
Smál se tomu, ale uvnitř cítil, jak mu každé slovo zanechává jizvu. A tak žil sám. Až do svých padesáti šesti let.

A pak přišla ona.

Byl to úplně obyčejný den. Šel do malého obchodu koupit chléb. A za pultem stála drobná žena s laskavýma očima. Měřila jen 168 centimetrů, ale když se na něj usmála, zdálo se, že je to ten největší úsměv na světě.
— Mohu vám pomoci, pane?
Tyto čtyři slova v něm cosi zlomila. Poprvé po desetiletích cítil, že se na něj někdo dívá ne jako na kuriozitu, ale jako na člověka.

Začali se vídat. Nejdřív opatrně, s rozpačitými úsměvy. Potom častěji. A pak už si nedokázali představit den bez sebe. Nevadil jí jeho věk – byl o 28 let starší, nevadila jí výška. Říkala:
— Na velikosti nezáleží, když máš srdce větší než svět.

Když jí po půl roce požádal o ruku, klekl si – a ona se smála, že by se mu mohla postavit na koleno a být pořád menší. Svatba byla skromná, ale plná emocí. Když ji bral do náruče, svatební fotograf řekl, že nikdy neviděl nic krásnějšího: dvě postavy tak rozdílné, a přece dokonale sjednocené.

Krátce poté se stalo něco, co si ani netroufali snít – narodilo se jim dítě. Malý chlapec s tmavýma očima po matce a širokými rameny po otci. Když ho vzal poprvé do náruče, celý personál porodnice ztichl. Obrovitý muž, který by dokázal přenést lednici jednou rukou, plakal jako dítě.
— Teď už nejsem sám, — zašeptal.

Doma přizpůsobil vše své výšce: dveře, stoly, postel. Ale to největší, co přinesl do jejich domu, nebyla síla, nýbrž klid a vděčnost. Naučil se žít pomalu, vychutnávat chvíle. Každé ráno, když se skláněl k polibku své ženy, říkával se smíchem:
— Musím se ohnout, abych se dotkl nebe.

Lidé na ulici se stále otáčejí. Někteří fotí, jiní se posmívají. Ale on už necítí stud. V jeho očích je klid člověka, který našel to, co mu celý svět upíral – lásku.

Dnes je mu přes šedesát. Chodí pomalu, s holí, ale po boku má ženu, která mu vrátila smysl života. A když se jich někdo ptá, jak se dokázali vyrovnat s tolika rozdíly, ona se jen usměje a odpoví:
— Když miluješ, rozdíly zmizí. Zůstane jen srdce. A to jeho je větší než kdokoli jiný, koho znám.