Ticho tak hutné, že se zdálo, jako by se vzduch sám bál hnout. Eduardo už seděl na okraji postele, úplně strnulý, s pohledem ztraceným v prázdnu. Na jeho tváři se rýsoval výraz, který by si žádný svědek nepřál vidět – směs chladu, šoku a něčeho, co připomínalo temný stín viny.

Když služebná vstoupila, aby přinesla snídani pro novomanžele, ozval se výkřik, který rozřízl ticho jako nůž.
Smirnova Viktorovna – ještě včera plná života, zářivá, s očima plnýma nadějí – ležela na posteli bez hnutí. Její ruce pokryté hennou zůstaly ztuhlé v nepřirozené poloze, jako by se snažily něco zachytit v posledním okamžiku. Na rtech jí zůstal nejasný náznak úsměvu… nebo možná poslední, nedořčené prosby.

Lékaři, policie a vyšetřovatelé dorazili rychle. Ale jejich slova byla nejasná, roztříštěná. Žádné známky násilí, žádné poranění, nic, co by vysvětlovalo její náhlou smrt.
„Přirozené selhání srdce,“ řekl jeden z lékařů.
Slova, která její rodiče odmítli přijmout. Ještě ve stejný den přiletěli do Dubaje, tváře vyhaslé hrůzou a oči oteklé od pláče.

Když spatřili tělo své dcery, zlomilo je to. Její barva byla příliš bledá, oči vypadaly, jako by je někdo zavřel násilím, a hlavně — prsten s obrovským diamantem zmizel z její ruky.

„Kde je její prsten?“ zašeptala matka, hlas rozechvělý jako sklo.

Eduardo se díval do země, mlčky a chladně. A právě tato mlčenlivost byla prvním skutečným varováním.
Něco tu nehrálo. Něco tu děsivě nehrálo.

Otec, obvykle klidný a rozvážný, ucítil v hrudi prudký nával zuřivosti.
„Moje dcera nezemřela jen tak! Chci pravdu. A dostanu ji.“

První výsledky toxikologických testů přišly večer. A to, co se rodiče dozvěděli, by otřáslo i těmi nejotrlejšími lidmi.

V krvi jejich dcery byla nalezena stopa po látce, která se používá jen v některých izolovaných oblastech Středního východu – vzácný jed, téměř neodhalitelný, navržený k tomu, aby způsobil náhlé selhání srdce bez jediného viditelného příznaku.
Smrt, která vypadá jako osud. Ale byla to vražda.

Matka se zhroutila na kolena a otec ztuhl jako kámen. V jediné vteřině se jejich svět změnil ve zničenou trosku.
Kdo to udělal? Proč? A jakou roli v tom hrál její nový manžel?

Policisté prohledali vilu. A v uzamčené zásuvce v Eduardo­vě pracovně našli dokument, který mluvil jasněji než cokoliv jiného.
Tajnou smlouvu, podle níž po smrti manželky přechází celý její majetek — včetně evropského dědictví — přímo na účet jeho rodiny.

Svatba nebyla začátkem.
Svatba byla past.
A svatební noc… byla počátkem konce.

A co prsten? Ukázalo se, že byl prodán hned za úsvitu v soukromém obchodě se šperky.

Když se Eduardo pokusil opustit zemi, byl zadržen na hranicích. Choval se chladně, bez výčitek, jako by smrt jeho ženy byla jen nešťastný detail na cestě za bohatstvím.

Ten večer rodiče seděli v pokoji, kde jejich dcera naposledy dýchala. Její svatební šaty stále visely na zrcadle — oslnivě krásné, ale nyní proměněné ve strašidelný symbol zrady a vraždy.
Matka šeptala:
„Kdyby jen věděla… kdyby jen viděla, co se skrývalo za jeho úsměvem…“

A v noci, kdy se všechno zdálo nemocně tiché, je pronásledovala jediná děsivá otázka:
Jak je možné, že láska dokáže přerůst v tak temnou past… a že někdo dokáže říct “miluješ mě” jen proto, aby tě zabil?