Zpočátku jsem si myslel, že si jen hraje a plave, ale když jsem se přiblížil, uvědomil jsem si, že je úplně nehybné.
„Asi se utopilo,“ zamumlal jsem a natáhl ruku, abych ho vytáhl z vody.

Opatrně jsem ho zvedl na břeh. Několikrát jsem ho poklepal a zatřásl, doufaje, že ožije, ale marně. Vypadal, jako by ztratil život.

A právě v tu chvíli se stalo něco strašného.

Když jsem držel medvídě na rukou, zaslechl jsem tichý, sotva slyšitelný pípkot, jako by někdo zoufale křičel pod vodou. Zastavil jsem se, srdce mi bušilo strachem i nadějí zároveň. Medvídě nebylo mrtvé. Jeho malé tělo se chvělo a oči se na okamžik otevřely… a já v nich uviděl něco, co jsem nedokázal popsat.

Byl to pohled, který nepatřil zvířeti. Směs bolesti, strachu a téměř lidské úzkosti. Zděsil jsem se své vlastní reakce. Voda kolem nás jako by ožila: víry se začaly roztáčet a větve stromů se sklonily, jako by je někdo neviditelný táhl dolů. Medvídě stále pípkalo, ale zvuk pronikal mým vědomím, způsoboval paniku a pocit, že moje mysl je zmatená.

Snažil jsem se najít pomoc. Volal jsem přátelům, chtěl zavolat záchranáře, ale vše se zdálo podivné. Když jsem dorazil domů s medvídětem, uslyšel jsem šepot. Nejprve jsem si myslel, že je to vítr, ale slova byla čím dál jasnější: „Pomoz… pusť mě…“

Mé tělo ztuhlo. Nemohl jsem pochopit, jak takový hlas může vycházet z malého stvoření. Medvídě náhle vykřiklo tak hlasitě, že to znělo po celé místnosti. Když jsem ho položil na zem, stalo se něco nepředstavitelného.

Jeho tělo se začalo měnit. Srst potemněla, oči se zvětšily a z jeho malé tlamy vyčuhly drobné drápy. Pocítil jsem ledový strach, který mě obklopil každou sekundou. Nebyl to medvídě – byl to stvoření z noční můry.

Snažil jsem se utéct, ale dveře se neotevřely. Stěny praskaly, jako by sama realita protestovala proti mému odchodu. Stvoření mě pozorovalo s děsivou zvědavostí, jeho pípkání se proměnilo v křik, který požadoval něco, čemu jsem nerozuměl.

Nakonec jsem pochopil: nebyla to náhoda. Něco v řece – něco starodávného a zlého – si mě vybralo. Medvídě bylo jen předzvěstí.

Ráno jsem se probudil a medvídě zmizelo. Na zemi zůstala jen malá mokrá tlapka a kapka tmavé vody. Ale strach… ten zůstal. Žil ve mně, jako by celý dům dýchal se mnou a připomínal, že i ty nejnevinnější věci – jako malý medvídě na řece – mohou být začátkem opravdového nočního můry.