V domě mojí francouzské babičky jako by se zastavil čas. Všechno působí autenticky, jako vystřižené z doby, kdy se ještě věci vyráběly na celý život. Masivní dřevěné skříně, kameninové nádobí, vyšívané ubrusy. Ale nejvíc mě vždycky přitahovala její kuchyně. Voněla po másle, bylinkách a vzpomínkách.

Jednoho dne jsem vešel dovnitř a na poličce mezi starými konvicemi a hmoždířem jsem uviděl něco zvláštního. Byl to těžký litinový předmět s dlouhou zahnutou rukojetí a malým sítem na konci. Vypadal jako něco mezi naběračkou a starodávným nástrojem na něco, co už nikdo nepoužívá. Opatrně jsem ho vzal do ruky. Byl studený, drsný a zanechal mi na prstech jemný prášek ze stárnoucího kovu.

„Babi, co je tohle?“ zeptal jsem se.

Usmála se. „To je brûle-parfum,“ odpověděla. „Říkali jsme tomu kuchyňský kadidelník.“

Ze začátku jsem si myslel, že si dělá legraci. Ale rychle mi začala vysvětlovat, k čemu ten předmět sloužil – a to, co jsem se dozvěděl, mě skutečně překvapilo.

Předmět, který voněl domovem

Ten zvláštní nástroj měl jediný účel – naplnit dům vůní. V době, kdy neexistovaly elektrické osvěžovače vzduchu, vonné svíčky ani automatické difuzéry, si lidé pomáhali jinak. Do kovového sítka vložili suché bylinky, kůru z citrusů nebo koření a pak celý přístroj zahřáli nad plamenem. Litina se rozpálila a začala pomalu uvolňovat vůni po celém domě.

„V zimě jsme dávali levanduli a skořici,“ vzpomínala babička. „V létě mátu a tymián. A když někdo přišel na návštěvu, tak pomerančovou kůru s hřebíčkem. Celý byt voněl jako svátek.“

Seděl jsem, poslouchal a najednou si uvědomil, jak moc jsme dnes odpojeni od takových jednoduchých rituálů. Všechno máme instantní, na baterky, na jedno použití. Ale tenhle malý předmět byl důkazem, že dřív se domov budoval jinak – vůní, dotekem, trpělivostí.

Zkusil jsem to taky

Babička mě vzala za ruku a ukázala mi, jak brûle-parfum správně používat. Naplnili jsme ho sušenou levandulí, opatrně ho položili nad plamen a čekali. Po několika minutách se kuchyní začala šířit vůně Provence. Jemná, klidná, přirozená.

V tu chvíli jsem pochopil, proč vždycky říkala, že domov nezačíná zdí, ale tím, co vdechneš, když vejdeš.

Její slova mi zůstala v hlavě.

Vzpomínka, která trvá

Dnes ten starý nástroj stojí na mé poličce. Už nebydlím ve Francii, ale když si někdy zapálím trochu rozmarýnu nebo pomerančové kůry, cítím, jako bych byl zpět v té malé kuchyni. Už to není jen o vůni – je to vzpomínka, pocit, návrat.

Přemýšlím, kolik takových věcí jsme už dávno odložili. Kolik tradic jsme nahradili umělou náhražkou, aniž bychom si všimli, že jsme přišli o něco cenného. Brûle-parfum pro mě není jen předmět. Je to připomínka, že někdy stačí velmi málo, abychom se cítili doma.