Na podlaze leželo něco tak podivného, že jsem vůbec nechápala, co vlastně vidím. Malý, jasně zelený předmět, který na první pohled připomínal utržený kus pokojové rostliny… nebo možná část dětské hračky, která se skutálela ze stolu.

Stála jsem nad tím a snažila se přijít na to, co to může být. Mělo to až příliš pravidelný tvar, nepřirozeně sytou barvu a ty zvláštní „výčnělky“ po stranách vypadaly skoro jako plast. Nic z toho nedávalo smysl. Až do chvíle, kdy jsem se k tomu nepatrně sklonila.

V tu sekundu se to pohnulo.

Zamrzla jsem na místě, jako by mě něco uhodilo. A pak se ten předmět náhle zkroutil a pomalu začal lézt po podlaze. Teprve tehdy jsem si uvědomila, že se nedívám na kus něčeho, ale na živé, neuvěřitelně podivné stvoření, které jako by se vyplazilo z nějakého sci-fi filmu.

Plazilo se pomalu, těžkopádně, ale přesto s jistotou. Z jeho těla vyčnívaly temné, tenké ostny – dlouhé, nepravidelné, jako kdyby mě varovaly před možným dotykem. Každý pohyb té věci vypadal cize, neznámě, a přesto až znepokojivě cíleně.

Barva jeho těla byla neskutečná: jasná, neónově zelená, jako kdyby nebyla z tohoto světa. V kontrastu s dřevěnou podlahou působila skoro bolestivě výrazně. A když se to stvoření posunulo o pár centimetrů dál, všimla jsem si tenké, lepkavé stopičky, kterou za sebou zanechávalo. To mě vylekalo ještě víc.

Naklonila jsem se, ale jen natolik, abych ho lépe viděla, ne abych se přiblížila nebezpečně. Zblízka bylo jeho tělo ještě děsivější – hladké, jednolité, bez jakýchkoliv známek anatomie, kterou bych mohla identifikovat. Žádné nožičky, žádné segmenty, žádné zřetelné oči. Jen zvláštně tvarovaný, kompaktní kus živé hmoty.

A přesto jsem cítila, že to o mně vědělo.

Nevím proč, ale instinktivně jsem měla pocit, že to stvoření reaguje na můj pohyb, na můj dech. Když jsem udělala krok zpět, na zlomek vteřiny se zastavilo. Když jsem se pohnula do strany, jeho „výčnělky“ se nepatrně zachvěly. Byla to směs fascinace a paniky, která mě přikovala na místě.

Najednou se pohnulo mnohem rychleji. Tak rychle, že jsem skoro vykřikla. Přesunulo se přímo ke stolku a přitisklo se ke stínu pod ním. A pak… zmizelo. Jako by se rozpustilo v tmavém rohu místnosti, změnilo barvu nebo se prostě vpilo do povrchu dřeva.

Strach mě ochromil. Hledala jsem očima každý detail, každý náznak jeho pohybu. Až po chvíli jsem v rohu uviděla záblesk zelené. Byl slabý, ale dostatečný na to, abych pochopila, že to stvoření leze po stěně vzhůru. Plynule, bez námahy, jako by gravitace pro něj vůbec neplatila.

Byla jsem v naprostém šoku. Takové chování jsem nikdy neviděla u žádného známého živočicha. Na okamžik mě napadlo, že jsem si možná přinesla domů něco s nákupem, něco exotického, co do naší země vůbec nepatří. Myšlenka, že by to mohlo být jedovaté nebo agresivní, mě zasáhla s děsivou intenzitou.

Stvoření mezitím pokračovalo ve svém tichém, pomalém výstupu. Každým pohybem jako by testovalo prostředí, hledalo úkryt nebo správnou chvíli na něco, co jsem si nedokázala ani představit. A právě v tu chvíli jsem si uvědomila, že musím zjistit, o co jde. Ne ze zvědavosti — ale kvůli vlastní bezpečnosti.

Když jsem později zjistila pravdu, zůstala jsem stát s úplně studenými dlaněmi. To, co jsem vpustila do svého domu, nebylo jen nějaké neškodné zvířátko. Byl to tvor, který může člověku způsobit skutečnou újmu. Jeho exotický vzhled jen maskoval velmi nepříjemnou skutečnost — a kdybych se ho dotkla, mohlo to dopadnout katastrofálně.

Jediné štěstí bylo, že jsem si to uvědomila včas.