Když Antoine rozřízl vnitřní šev, na stůl spadl vlhký, zeminou nasáklý kus tmavé látky. V domě nastalo ticho tak hluboké, že bylo slyšet, jak staré dřevěné trámy skřípou pod tlakem větru.

Antoine látku rozložil. Uvnitř ležel malý, pomačkaný lístek, jehož okraje byly potrhané a písmo roztřesené, jako by ho někdo psal ve spěchu a strachu.
Sophie zbledla tak náhle, jako by z ní vyprchala všechen život.

Na lístku stálo:

„Řekl, že se pro něj vrátí.
Řekl, že chlapec patří jemu.
Chlapec nesmí nic říct.
Nikomu.“

Antoine pocítil, jak mu žaludek klesl až do prázdna. Sophie se zachytila stolu, aby neupadla.

— Co… co to má znamenat? — zašeptala.
— Kdo je ‚on‘? — zeptal se Antoine, i když uvnitř už tušil, že odpověď nechce slyšet.

Ale to nebyl konec.

Když znovu prohmatával podšívku, jeho prsty narazily na malou kovovou krabičku, ukrytou hluboko mezi vrstvami látky. Byla zrezivělá, stará, jako by léta ležela zakopaná v zemi. Antoine otevřel víčko — kov tiše cvakl.

Uvnitř se nacházelo:

ohnuté, zašlé dětské prstýnky

drobný svazeček světlých vlasů převázaný nití

další krátká, ale děsivá zpráva

Antoine ztuhl. Sophie vydala tlumený výkřik.

Na druhém lístku stálo:

„Vezmu si ho, až bude připraven.
Dobře víš, že není tvůj.
Je můj. Jeho matka to slíbila.“

Sophie zakryla ústa dlaní.

— To je nějaký šílený žert!
Ale starý černý pes Truffle v té chvíli zavrčel, hluboce a varovně, a upřel pohled do temné chodby, jako by tam někdo stál. Někdo, koho ostatní neviděli.

Antoine se otočil k synovi.

— Leo… řekni pravdu. Kdo ti to dal? Kdo ti to zašil do bundy?

Chlapec stál v rohu a držel malého Gabina za ruku. Jeho velké, tiché oči se pomalu zvedly k otci.

A pak šeptem odpověděl:

„On chodí v noci.“

Venku prudký poryv větru roztřásl okno. Sophie se lekla.
Truffle znovu zavrčel, srst se mu zježila, jako by cítil něco cizího, nevítaného.

Antoine polkl.

— Kdo chodí?
— Ten muž… velký, celý černý, — šeptal Leo. — Má na sobě bláto. Stojí u mé postele. Říká, že mu patřím. Že s ním musím odejít, až zavolá.

Sophie se zhroutila na židli.

— To si vymýšlí! Je to dítě!
Ale v tu chvíli se malý Gabin otočil ke schodům a rozplakal se s takovou hrůzou, že to všem projelo tělem jako nůž.

Antoine sevřel pěsti.

— Okamžitě jedeme na policii.

Jenže než mohli vyjít z domu, Truffle se rozběhl ke schodišti a začal štěkat jako šílený, s takovou silou, že se zdálo, že dům vibruje.

Antoine vyběhl nahoru. Každý krok se mu zdál těžký jako kámen.
Otevřel dveře Leoova pokoje—

A zůstal stát jako přikovaný.

Pod postelí byla hluboká, čerstvě vyhrabaná díra, hlína rozházená po podlaze, jako by ji někdo vyhrabal zevnitř domu.
Na dně té díry byl obrovský otisk boty. Příliš velký, než aby patřil dítěti.

Sophie padla na kolena.

— Kdo… kdo to udělal? Kdo byl v našem domě?!

Antoine se pomalu otočil na svého syna.

Leo stál bez hnutí.
Pak tiše řekl:

„Říkal, že se vrátí dnes v noci.“

A v té chvíli všichni pochopili:

Truffle neštěkal na dítě.
Štěkal na někoho, kdo už stál vedle Lea —
na někoho, koho lidské oči zatím nedokázaly spatřit.