V kasárnách se rozhostilo ticho tak hutné, že bylo slyšet kapání vody z rezavé trubky. Vojáci znehybněli. Nikdo si netroufl ani pohnout.

— Pusťte mě, — řekla tiše, ale pevně.

Kapitán se ušklíbl, ale v jeho výrazu se poprvé objevil náznak nejistoty. Nebyl zvyklý, aby mu někdo odporoval. A už vůbec ne žena.

— Zapomněla ses, vojínko, — procedil skrz zuby. — Tady rozhoduji já.

Anna pomalu sáhla do vnitřní kapsy kabátu, vytáhla zmačkaný dokument a položila ho na stůl. Pak udělala krok zpět a narovnala se, jako by stála v pozoru.

— Dovolte, abych se představila, — pronesla klidně. — Anna Sergejevna Litvinovová. Vojenská prokurátorka Centrálního okruhu. Jsem zde na základě přímého rozkazu ministerstva.

Kapitán zbledl. Ruka, která ji ještě před okamžikem svírala za límec, bezmocně klesla. Díval se na dokument, jako by to byl rozsudek. Mezi vojáky to zašumělo — nevěřili vlastním uším.

— To… to je nějaký vtip? — vykoktal.

— Není, kapitáne, — odpověděla Anna. — A vy budete odpovídat za každý roztrhaný stejnokroj, za každou zkaženou porci jídla i za každou noc, kdy tihle kluci mrzli a hladověli.

Rozhlédla se po kasárnách.

— Víte, kolik stížností na tuto jednotku přišlo? — její hlas ztvrdl. — Kolik matek psalo, že jejich synové hubnou, onemocní a mizí? Myslel jste si, že si toho nikdo nevšimne?

Kapitán se nadechl, ale slova zůstala uvězněná v krku. Anna se obrátila k vojákům.

— Kdo z vás dostal výstroj včas? — zeptala se.

Ticho.

— Kdo z vás měl každý den teplé jídlo?

Ani jedna ruka se nezvedla.

— A teď mi řekněte, — udělala krátkou pauzu, — kdo z vás platil ze svého za něco, co mělo být zdarma?

Nejprve vystoupil jeden voják. Pak druhý. A nakonec téměř celá rota.

Kapitánovi po čele stékal pot.

— Uvědomujete si, že je to váš konec? — řekla Anna tiše, ale neúprosně. — Konec kariéry. A možná i svobody.

— Nic nedokážete! — vykřikl zoufale. — Tohle je armáda! Takhle to tu vždycky chodilo!

Anna prudce udeřila dlaní do stolu.

— Ne! — zvýšila hlas. — Takhle to chodilo jen proto, že lidé jako vy kradli a ponižovali slabší. To dnes končí.

V tom okamžiku vstoupili do kasáren dva muži v uniformách s průkazy v ruce.

— Kapitáne Ivanove, jste zadržen, — oznámil klidně jeden z nich. — Půjdete s námi.

Když ho odváděli, křičel a vyhrožoval, ale vojáci už se nedívali se strachem. V jejich očích se poprvé po dlouhé době objevila naděje.

Anna zůstala stát uprostřed kasáren. Zhluboka se nadechla těžkého vzduchu. Ruce se jí lehce třásly — napětí a hněv posledních měsíců ji dohnaly. Přesto se ovládla.

— Tohle je teprve začátek, — řekla vojákům. — Slibuji vám, že budete sloužit, ne přežívat.

O několik týdnů později byla jednotka k nepoznání. Nové uniformy, normální strava, kontroly, vyšetřování. A jméno Anny Litvinovové se šeptem šířilo od roty k rotě — jako jméno člověka, který se nebál vstoupit do pekla a udělat tam pořádek.

A už nikdy si nikdo nedovolil říct:
„Vypadni odsud, ženská.“