Ahoj, mami.
Musím ti něco neuvěřitelného vyprávět. Stalo se to jen před pár dny a pořád z toho mám husí kůži. Ne, není to strašidelné v tom klasickém smyslu. Ale je to tak silné, zvláštní a… lidské. A všechno to začalo obyčejnou procházkou na hřbitově.

Minulou sobotu jsem šla na hřbitov. Neměla jsem žádný konkrétní důvod. Jen jsem cítila potřebu tam jít. Víš, že mi klid mezi starými hroby pomáhá srovnat myšlenky. Chodím tam často – jen tak, bez květin, bez svíčky. Jen být v tichu.

Procházela jsem se, když jsem si všimla jednoho hrobu. Byl úplně zanedbaný. Kříž nakřivo, nápis téměř nečitelný, všude listí, pavučiny, zbytky dávno uschlých květin. A já… jsem prostě zastavila. Něco mě k tomu hrobu přitáhlo. Neumím to vysvětlit. Jen jsem tam stála, pak si klekla a začala ho čistit.

Měla jsem v autě vodu, hadřík, kartáček. Pomalu jsem omývala kámen, očistila nápis. A víš, co jsem tam přečetla? Věra A. Litvinová, 1985–2003. Ten rok mě zasáhl. Byl mi povědomý. A pak mi došlo – Věra! Ta holka z knihovny, s kterou jsem kdysi dávno chodila do páté třídy. Ty si ji určitě pamatuješ. Její rodiče prý tehdy odjeli do Prahy, říkali, že její otec dostal práci v zahraničí.

Jak je ale možné, že zemřela právě v tom roce, kdy zmizela?

Byla jsem z toho zmatená. Ale dokončila jsem úklid hrobu, položila své květiny (měla jsem je pro babičku), chvíli postála a pak odešla.

A teď přijde to nejděsivější.

Druhý den ráno
Ráno jsem vstala, jako obvykle. Dala jsem vařit vodu na čaj, šla ke dveřím pro noviny… a v poštovní schránce našla složený list papíru. Nebyl v obálce. Jen obyčejný papír, rukou napsaný. A na něm stálo:

„Děkuji, že sis na mě vzpomněla. Moc mi to pomohlo. Chyběla jsem. – Věra“

Mami, já přísahám, že jsem to nikomu neřekla. Nikde jsem nepsala, že jsem byla na tom hrobě. Nezveřejnila jsem žádnou fotku, ani zmínku. Jen ty teď víš, co se stalo.

Pátrání po pravdě
Začala jsem hledat informace. A opravdu – Věra Litvinová existovala. Našla jsem starý školní seznam, její fotku na třídní stránce. Byla to ona. Ta holka, se kterou jsem se bavila o knížkách. Opravdu zemřela v roce 2003. Dopravní nehoda. Její rodiče prý zemřeli krátce po ní. Dům byl prodán.

Nikdo o ní už nemluvil. Vypadla ze světa. A přesto… někdo mi poděkoval. Někdo věděl.

Náhoda? Nebo něco víc?
Možná to byla jen shoda okolností. Možná někdo, kdo mě viděl na hřbitově, poznal mé gesto a napsal to jako dojemnou reakci. Možná. Ale proč by to dělal někdo cizí? Proč by použil jméno, které jsem si vybavila až po přečtení na náhrobku? A jak věděl, kam to doručit?

Zvláštní věci se dějí. Ať už věříme na duchy, energii nebo prostě jen na sílu vzpomínky – tohle se stalo. A změnilo to můj pohled na svět.

Od té doby
Teď, kdykoli jdu na hřbitov, vyberu si jeden zapomenutý hrob. Není důležité, kdo to byl. Důležité je, že každý člověk si zaslouží být vzpomínán. A když si ho nikdo nepřipomíná – tak to můžeš udělat ty. Jeden čin. Jeden moment.

Protože možná, někde mezi tímto a oním světem, někdo čeká na jedinou věc: aby si ho někdo znovu všiml. A když to uděláš, vrátí ti to zpátky v podobě vděku. Tiché, ale opravdové.

Závěr
Tento příběh není o strachu. Je o naději. O paměti. O tom, že i malé gesto může mít hluboký dopad. Nemusíš znát člověka, abys mu projevil úctu. A nikdy nevíš, kdo ti za to poděkuje.

Možná i tobě jednoho dne někdo nechá vzkaz.
A možná to bude ten, o kom jsi si myslela, že už je dávno zapomenutý.