Během pouhých čtrnácti dnů uteklo z Whitakerovy rezidence na kopcích nad San Diegem sedmatřicet chův. Některé odcházely se slzami v očích, jiné křičely, že žádné peníze nestojí za to, co se v tom domě odehrává.

Poslední chůva prorazila bránu s roztrhanou zástěrou, zelenou barvou vpletenou do vlasů a děsem v očích.

„Tohle je peklo!“ zakřičela na strážného u brány. „Řekněte panu Whitakerovi, že nepotřebuje chůvu, ale vymítače ďábla!“

Z třetího patra, ze své pracovny, sledoval Jonathan Whitaker odjíždějící taxi. Ve svých šestatřiceti byl zakladatelem technologické společnosti v hodnotě přes jednu miliardu peso. Na titulních stranách časopisů působil nedotknutelně. Teď vypadal bledý, nevyspaný a zlomený.

Pohladil rám se společnou fotografií. Jeho žena Maribel se na něm usmívala uprostřed jejich šesti dcer.

„Třicet sedm,“ zašeptal do ticha. „Co teď, lásko? K nim se nemůžu dostat…“

Ozvalo se pípnutí telefonu. Asistent Steven psal stručně:

„Pane Whitakere, poslední agentura nás zařadila na černou listinu. Tvrdí, že situace je neúnosná a nebezpečná.“

Jonathan zavřel oči.

„Takže žádné další profesionální chůvy.“

„Ne, pane,“ odpověděl Steven. „Ale můžeme najmout uklízečku. Alespoň někdo uklidí dům, než něco vymyslíme.“

Jonathan se zadíval z okna do zahrady. Roztrhané oblečení, převrácené květináče, polámané hračky.

„Zařiďte to,“ řekl tiše. „Kdokoli, kdo tam vstoupí.“

Na opačné straně města si pětadvacetiletá Nora Delgado uvazovala vlasy do nedbalého drdolu. Dcera migrantů, celé dny uklízela domy a noci trávila studiem dětské psychologie na univerzitě.

V 17:30 jí zavolala koordinátorka agentury:

„Noro, máme nouzové umístění. Rezidence v San Diegu. Platí dvojnásobek. Potřebují tě dnes večer.“

Nora se podívala na své sešlapané tenisky a obálku s neuhrazeným školným.

„Pošlete adresu,“ řekla. „Přijedu za dvě hodiny.“

Netušila, že míří do domu, kde dosud nikdo nepřežil ani celý den.

Whitakerova vila byla zvenku dokonalá: třípatrové sídlo, obrovská okna, fontána, výhled na město. Uvnitř však panoval chaos. Na stěnách posprejované nápisy, špinavé nádobí, rozházené oblečení, jídlo, o které nikdo nestál.

Strážný u brány otevřel mříž s výrazem upřímné lítosti.

„Ať vám Bůh pomáhá,“ zamumlal.

Jonathan ji přivítal v pracovně. Vypadal úplně jinak než muž z magazínů – zarostlý, unavený, s drsným hlasem.

„Dům potřebuje důkladný úklid,“ řekl. „A moje dcery… procházejí těžkým obdobím. Zaplatím trojnásobek, jen když začnete ještě dnes.“

„To bude pouze úklid, ano?“ ujistila se Nora. „Ne péče o děti.“

„Jen úklid,“ zalhal polovičatě Jonathan. „Chůva odešla náhle.“

Nad nimi se ozval ohlušující náraz a dětský smích.

„Vaše dcery?“ zeptala se Nora.

Jonathan přikývl. Směs pýchy a bezmoci v jeho pohledu byla nepřehlédnutelná.

Na schodišti se seřadilo šest dívek jako jednotka malých vojaček. Nejstarší Hazel (12) stála v čele s přísným výrazem. Za ní Brooke (10), Ivy (9), June (8), dvojčata Cora a Mae (6) a nakonec drobná tříletá Lena s jednorukou panenkou.

„Ahoj,“ oslovila je Nora jemně. „Jsem Nora. Jsem tady jen kvůli úklidu.“

Ticho.

„Nejsem chůva,“ dodala klidně. „Nemusíte se bát.“

Hazel udělala krok vpřed.

„Třicet sedm,“ pronesla s ledovým úsměvem. „Ty jsi číslo třicet osm. Uvidíme, jak dlouho to vydržíš.“

Dvojčata se uchechtla. Zvuk byl nečekaně temný.

Nora neuhnula.

„Začnu kuchyní.“

Kuchyň byla katastrofa, ale nejvíc ji zasáhly fotografie na lednici – šťastná žena se šesti dcerami na pláži, stejná žena v nemocnici, bledá, ale s úsměvem, držící novorozenou Lenu.

Pod fotografií bylo napsáno: „Maribel“.

Noru bodlo u srdce. I ona přišla o svou malou sestru – požár jí vzal život a zanechal v Nouře prázdno, které znala až příliš dobře.

Když otevřela lednici, našla tam ručně psaný seznam oblíbených jídel – pro každou dceru jiný.

Tohle nebyla šílená domácnost. Tohle byl žal, který nikdo neuklidil.

Během úklidu se u ní objevil Jonathan. Tentokrát bez obrany, bez masek.

„Chcete už odejít?“ zeptal se.

„Ne,“ odpověděla Nora. „Ale řekněte mi – takhle žijete dlouho?“

Jonathan s bolestivým nádechem přikývl.

„Od chvíle, kdy Maribel zemřela… jsem se snažil fungovat. Ale dcery se rozpadly. A já s nimi.“

„Jak zemřela?“ ptát se nemusela, ale Jonathan to sám vyslovil.

„Rychle. A bolestivě. A já jsem všem řekl, že musíme jít dál. Jenže… já jsem nezvládl ani první krok.“

Nora sklonila oči.

„A tak jste zamkl dům v bolesti,“ řekla tiše. „A čekal, že to přebolí samo.“

Jonathan se zasmál bez humoru.

„Jste jen uklízečka. Nemusíte to chápat.“

„Možná právě proto to chápu,“ odpověděla.

V tu chvíli se do kuchyně vpotácela Lena s otevřenou plechovkou zelené barvy. Barva kapala na koberec.

„Tohle je maminčina barva!“ vykřikla Lena, couvajíc před otcem. „Táta všechno vyhazuje! I mámu vyhodil!“

Jonathan zbledl, jako by dostal ránu.

Nora si přiklekla k malé dívce.

„Chceš mi ukázat, kde ji maminka měla?“ zašeptala.