Bylo docela pozdě večer, už jsem skoro chystala čaj, když někdo zaklepal. Otevřu – a tam stojí naši sousedé, cizinci. Usměvaví, zdvořilí, ale s tím typickým jemným odstupem, který máme i my vůči nim. Neznáme se, nechodíme k sobě na návštěvy, jen si občas řekneme „Dobrý den“ v létě u výtahu.
Tentokrát však drželi v rukou igelitku. A s těžkým akcentem řekli:
— Dobrou chuť!
Podali mi tašku a s ještě širšími úsměvy se otočili a zmizeli ve svém bytě.
Zůstala jsem stát u dveří jako opařená. V kuchyni jsem otevřela tašku a vykulila oči. Uvnitř ležely podivné tmavé, tvrdé objekty, hranaté i oválné, jako by je někdo vykopal z archeologického naleziště. Vypadaly skoro jako zkamenělé artefakty. Chladné na dotek, bez výrazného zápachu. Upřímně – nebylo to podobné ničemu, co by připomínalo jídlo.
Stála jsem nad nimi, jako kdybych měla před sebou neznámý virus. V hlavě mi běželo: „To je jako dárek? K jídlu? A co když se to vůbec nejí? A co když je to nějaký žert? Nebo něco kulturního, co nechápu?“ Vyhodit mi to bylo trapné – co kdyby se ptali? Dát do lednice jsem se bála – nevěděla jsem, jestli to nezačne smrdět, plesnivět, nebo kdovíco.
Nakonec jsem sedla k počítači, hledala obrázky, klíčová slova, tvary. A asi po půlhodině pátrání jsem narazila na to, co přesně odpovídalo obsahu tašky.
V tu chvíli se mi skutečně stáhlo hrdlo.
Byla to tzv. „stoletá vejce“. V některých zemích delikatesa, která se nechává „zrát“ v směsi popela, soli, vápna, jílu a rýžových otrub. Po týdnech či měsících bílek ztmavne do tmavé průsvitné hmoty a žloutek získá téměř bahnitou konzistenci a silně štiplavé aroma. Jí se to dobrovolně. Dokonce s pochvalou.
Četla jsem si popisy a připadalo mi, že to není gastronomický článek, ale laboratorní protokol. Přesto to byl dárek – sousedský, upřímný, s přáním „dobrou chuť“.
Než jsem se ale stačila rozhodnout, co s tím, znovu někdo zaklepal. Rozhodně jsem to nečekala. U dveří opět stáli sousedé – tentokrát s malými skleničkami, zeleninou a jakousi omáčkou. S nadšením mi naznačovali:
— To jíst spolu! To moc dobré! Svátek dnes!
Nenapadlo mě nic jiného než poděkovat. Zavřela jsem dveře a připadala si, jako kdyby mě někdo zavlekl do jiné kultury bez překladového slovníku. Teď už jsem si byla jistá – nic z toho nebyl vtip, ale úplně vážné kulinářské gesto.
Sedla jsem si ke stolu a dlouho přemýšlela. Bylo mi trapně, že to nejím. Bylo mi nepříjemně, že to mám sníst. A v pozadí jsem jasně slyšela hlasy a smích ze sousedova bytu. Slavili, jedli, pili a zřejmě se těšili, že se připojím alespoň symbolicky.
Nakonec jsem se rozhodla: musím to zkusit.
Vzala jsem jedno „vejce“ a opatrně ho naťukla. Skořápka praskla neskutečně snadno a pod ní se objevil téměř černý želatinový bílek. Leskl se, lehce se třásl, vypadal spíš jako kus minerálu než jako potravina. Žloutek měl tmavě olivovou barvu a při přivonění mě ovanul ostrý, chemický tón – silný, ale ne úplně nepříjemný.
Tělo se mi vzpíralo. Mozek vysílal signály: „Tohle je proti přírodě!“ Ale zároveň jsem v sobě cítila zvědavost. Nakrájela jsem tenký plátek, položila na talíř s přílohou, kterou mi přinesli, a chvíli jen seděla.
Nadýchla jsem se, zadržela dech a ochutnala.
Byl to okamžik naprosto mimo jakoukoliv gastronomickou zkušenost. Chuť nebyla ani slaná, ani kyselá, ani hořká – byla minerální, zemitá, štiplavě amoniaková, skoro kovová. Nechápala jsem, jak to někdo může vyhledávat. Ale zároveň bylo úplně fascinující, že to je pro ně normální jídlo. Skutečné jídlo. Delikatesa.
Polkla jsem a ruce se mi třásly. A pak jsem si představila, že zítra se na chodbě uvidíme a oni se rozzářeně zeptají:
— Chutnalo?
Co jim řeknu? Že jsem to vyhodila? Že mě málem odvezli na pohotovost? Nebo že jsem se bála?
Než jsem si stihla domyslet scénář, ozval se další zvonek. Třetí.
A tam sousedé s láhví čirého alkoholu, evidentně v dobré náladě, a s velkým očekáváním v očích:
— Vy ochutnala? My přinést ještě! My naučit!
To už jsem opravdu nevěděla, jestli se mám smát, nebo utíkat. Zůstala jsem stát mezi kulturami, mezi trapností a zvědavostí, mezi respektem a strachem.
A v tu chvíli jsem pochopila, že to nejděsivější na celém večeru nebyla stoletá vejce.
Nejvíc mě děsilo to, že někdy musíš překročit hranici svého pohodlí a vkusu, jen abys neublížil lidem, kteří ti vlastně chtěli udělat radost. A to je zvláštní, křehká forma odvahy.