Natalya dlouho mlčela. Dva roky tiše sledovala, jak se její manžel Sergej stává středem pozornosti jedné ženy. Inna – mladá, půvabná, sebevědomá. S každým pohledem a úsměvem si nenápadně přivlastňovala něco, co patřilo jí. Nešlo o otevřený vztah, nešlo o přiznanou nevěru. Ale Natalya věděla. Cítila. A každým dnem to bolelo víc.

Inna nikdy neschovávala, co cítí. A co chce. Flirtovala s očima celé vesnice, ale nejvíce s očima Sergeje. Smála se na něj, hladila ho pohledem, dotýkala se ho při každé příležitosti — v obchodě, na návsi, na slavnostech. A Sergej? Neodmítal. Možná ho to těšilo. Možná potřeboval připomenout, že je ještě pro někoho zajímavý. Jenže doma zůstávala Natalya. Věrná. Mlčící. Zrazená.

Kolikrát už si přála to ukončit. Vyjádřila Inně svou nelibost, požádala ji, aby se držela dál. Ale Inna se jen zasmála a odpověděla:
— Sergej? Ten už je starý. Nezajímá mě. Myslíš si snad, že bych se zabývala něčím, co už dosloužilo?

A pak Sergej náhle zemřel. Selhání srdce. Bez varování, bez možnosti rozloučit se. Všechno zůstalo nedořečeno. A z Natalyi se stala vdova.

Pohřeb byl jednoduchý, důstojný. Muž, kterého znala celá vesnice, byl uložen do země. Pláč, věnce, projevy. Ale co nikdo netušil — Natalya udělala něco, co nebylo součástí žádného scénáře.

Do vnitřní kapsy Sergejova saka, těsně před zavřením rakve, vložila fotografie. Ne své. Ne jejich. Ale fotografie Inny.

Byly to selfie. Rozesmáté, vyzývavé, nevinné i provokativní. Věděla, že Sergej je měl schované. Jednou je omylem našla v jeho mobilu. Neřekla nic. Ale nezapomněla. A teď — vložila je do rakve, jako tiché svědectví. Ne jako pomstu. Jako výsměch. Jako poslední slovo.

— Tak. A teď jsi konečně s ním napořád, zašeptala.

O několik dní později se ve vesnici začaly dít podivné věci.

Nejdřív to byly jen zvěsti. Že Inna nevychází z domu. Že vypadá jako stín. Že něco šeptá do prázdna. Ale brzy si toho všimli i ti, kteří o klepy nestojí.

Inna začala působit jinak. Nepřítomně. Rozrušeně. Jako by nesla na sobě něco těžkého. Lidé si šeptali, že na ni doléhá vina. Že možná milovala víc, než připouštěla. Ale byly i jiné teorie.

Sousedé říkali, že v noci z jejího domu slyšeli hlasy. Jeden z nich prý připomínal Sergejův. Jiní tvrdili, že ji viděli stát u hřbitovní brány uprostřed noci — v noční košili, bosou, nehýbající se. Děti se jí začaly vyhýbat. Staré ženy se křižovaly.

A Inna? Mluvila čím dál méně. Jednoho dne zavolala Natalyi. Byla to tichá konverzace. A velmi krátká.

— Proč jsi to udělala? zeptala se.

— Udělala co?

— Ty víš.

Natalya mlčela. Pak řekla:

— Teď jste spolu. A já mám konečně klid.

V následujících týdnech Inna z vesnice odjela. Nikdo neví kam. Dům prodala. Nezanechala žádný vzkaz. Jen prázdné okno, kde dřív stála a dívala se, když Sergej procházel kolem.

Natalya zůstala. Nezačala nový život. Nehledala náhradu. Ale po letech mlčení se jí vrátil klid. Vesnice postupně zapomínala. Ale ne všichni.

Na Sergejově hrobě někdo pravidelně měnil květiny. A jednou, za podzimního soumraku, si místní všimli, že na náhrobku leží stará fotografie. Rozmazaná, lehce zažloutlá. Na ní byla Inna. Usmívala se. Ale její oči byly plné prázdnoty.