Silný zápach dezinfekce, monotónní pípání přístrojů a chladné stěny – to vše bylo každodenní realitou oddělení, kde pracovala. Svetlana nastoupila do soukromé kliniky teprve před pár týdny. Ale už teď věděla, že tohle místo není obyčejné.

Oddělení hluboké kómy nebylo jako běžné nemocniční pokoje. Všude sterilita, absolutní ticho, a přesto zvláštní tíha. Ne jako smrt – ale jako zadržovaný dech. A právě v pokoji číslo 7 ležel pacient, který přitahoval víc než jen profesionální pozornost.

Jmenoval se Viktor Ivanov.

Byl miliardářem, vlastníkem jedné z největších technologických společností v zemi. Jeho jméno se ještě před pár měsíci objevovalo ve všech ekonomických zprávách. Charismatický, tvrdý, geniální. Pak – nehoda. Auto havarovalo v dešti, sjelo z mostu. Zázrakem přežil, ale upadl do hluboké kómy. Bez zjevného poškození mozku, bez krvácení. Jen spánek, ze kterého se neprobouzel.

Rutina mezi životem a smrtí
Světlana měla jasně dané úkoly: kontrolovat přístroje, měřit tlak, měnit obvazy… a také vyměňovat pleny. Bylo to rutinní. Technické. Bez emocí.

Když se o jejím přidělení k Ivanovovi dozvěděli ostatní, přišly posměšky:

— Tak co, jaký je to pocit, měnit pleny miliardáři?

— Víš, kolik ten pod tebou ležící «ležák» vydělával za hodinu?

Světlana se neusmívala. Neměla proč. Věděla, že v tom těle stále někdo je. Něco, co se nedalo změřit přístrojem.

První šok
Bylo to ráno jako každé jiné. Světlana vešla do pokoje 7, připravená na rutinu. Rozsvítila, nasadila rukavice, otevřela balení čisté pleny.

A pak si všimla něčeho.

Na vnitřní straně pleny bylo něco napsáno.

Slova. Vyryté tenkým, křehkým písmem. Naklonila se blíž.

„Pomoz mi. Slyším tě.“

Ruce se jí roztřásly. Okamžitě se rozhlédla – byla v místnosti sama. Kamery nic neukazovaly, žádné záznamy o pohybu jiných lidí.

Další den přišla s napětím. A znovu – nová slova.

„Léčí mě jen naoko. Nevěřím jim.“

Neuvěřitelné pokračování
Po týdnu si dovolila nemožné: při výměně přikrývky se sklonila k jeho uchu a zašeptala:

— Slyšíte mě?

Monitor srdeční činnosti jednou vyskočil z rytmu. Přesně jednou. A pak se vše vrátilo do normálu.

Byla to reakce?

Zákaz a ticho
Krátce poté byla z kliniky náhle odvolána. Oficiální důvod: „Porušení interních předpisů.“ Neformálně jí bylo naznačeno, že se „příliš angažovala“.

Začala pátrat. Zjistila, že vedení firmy Viktora Ivanova převzal tým právníků, kteří s ním dříve vedli spory. Jeho aktiva byla „dočasně“ převedena. Dozorčí rada se proměnila.

Jeho nepřítomnost byla někomu výhodná.

Noční návrat
V noci se do kliniky vrátila. S pomocí bývalé kolegyně a falešného vstupního čipu. Paluba 7. Ticho.

Přistoupila k lůžku. Vzala Viktorovu ruku.

— Pokud mě slyšíte, mrkněte dvakrát.

Nic.

— Jednou?

Jemné, pomalé mrknutí.

Slzy jí vyhrkly do očí. Byl při vědomí. Celou dobu.

Zmizela
Druhý den se po Světlaně slehla zem. Podle oficiálních zpráv „odešla ze zdravotnictví“. Známí s ní ztratili kontakt. Její telefonní číslo bylo deaktivováno.

Pokoj 7 byl prázdný. Prý byl pacient převezen do zahraničí.

Ale něco zůstalo
Na internet se anonymně dostala fotografie. Rozmazaná, černobílá. Plena. A v ní rukou psaný vzkaz:

„Nejsem v kómatu. Jsem vězeň.“