Jmenujme ji Kateřina.

Je jí něco přes padesát. Obyčejná žena, jakých jsou v Česku tisíce. Pracuje jako účetní v menší firmě. Stejný kabát nosí už pátý rok. Vlasy si barví doma, protože návštěva kadeřnice je pro ni luxus. Nestěžuje si. Neprosí. Naučila se všechno zvládat potichu.

Má syna Martina, třiatřicetiletého, a snachu Lenku, devětadvacetiletou. Pracují, splácejí hypotéku, snaží se. Ale pořád jim něco chybí. Aspoň to tak říkají.

Ten večer byl úplně obyčejný.

Pátek. Kateřina přišla domů unavená. Bolí ji záda ze sezení, hlava jí hučela z čísel. Toužila jen po čaji a nějakém hloupém seriálu, u kterého nemusí přemýšlet.

Sotva si sundala boty, zazvonil telefon.

„Syn.“

Ten nápis ji vždycky trochu vyděsil. Ne proto, že by ho nemilovala. Ale protože už znala ten tón, který přijde.

— Mami… máme problém — začal Martin opatrně. — Tento měsíc nám to s hypotékou nevychází. Auto se pokazilo, Lenka neměla prémie. Můžeš nám pomoct? Jen sto tisíc. Jen na chvíli.

Sto tisíc korun.

Kateřina si sedla na malý taburet v předsíni.

Peníze měla.
Šetřila půl roku.
Brala brigády.
Odpírala si všechno.

Ale unavila ji ta samozřejmost.

To, že se s ní počítá jako s bankou.
Bez úroků.
Bez poděkování.

— Mami? Slyšíš mě? — naléhal Martin.

A tehdy řekla něco, co ještě nikdy neřekla.

— Ne, Martine. Tentokrát ne.

Ticho.

Těžké.
Dusivé.

— Jak… ne? — zašeptal. — Vždyť jsi nám vždycky pomohla.

Vždycky.

To slovo bodlo.

Vždycky ustoupila.
Vždycky zachraňovala.
Vždycky mlčela.

— Právě proto — odpověděla klidně. — Protože vždycky. A vy jste se nikdy nenaučili být samostatní.

— To není fér! — vybuchl. — My pracujeme!

— Já vím — řekla. — Ale vždycky jsem byla tvoje záchranná síť. A sama jsem padala.

— Takže ti na nás nezáleží? — zaútočil.

Bolestivá manipulace.
Starý trik.

Kateřině se zaleskly oči.

— Záleží — řekla. — Ale poprvé v životě záleží i na mně.

A pak řekla pravdu.

— Víš, na co jsem ty peníze šetřila? Na kožich. Vysněný. Na něco, co jsem si nikdy nedovolila.

— Na kožich?! — vykřikl. — My nemáme na splátky!

— Ano — odpověděla tiše. — Protože mi je 52. Protože jsem unavená. Protože už nechci celý život jen přežívat.

Rozhovor skončil bez rozloučení.

Tu noc nespala.

Plakala.
Měla výčitky.
Styděla se.

Ale ráno šla do obchodu.

Zkusila si ho.
Podívala se do zrcadla.

A poprvé neviděla oběť.

Viděla ženu.

Silnou.
Unavenou.
Hodnou úcty.

Koupila si ho.

Dny plynuly.

Telefon mlčel.

Až jednou zazvonil.

— Mami… zvládli jsme to — řekl Martin tiše. — Vzal jsem víc směn. Lenka taky. Bylo to těžké. Ale dali jsme to.

Usmála se.

— Jsem na tebe pyšná.

A myslela to vážně.

Nebyla špatná matka.

Byla to žena, která se konečně naučila žít.