Prošli jsme kolem recepce, kolem automatu na kávu, kde jsem tolik nocí potají plakala, aby mě nikdo neviděl. Pak mě zavedl na malé nádvoří se starou lavičkou pod holým stromem.

Posadil se první. Já si sedla vedle něj.

Chvíli jsme mlčeli.

„Mé skutečné jméno není Mike,“ promluvil nakonec tiše. „Jmenuji se Michael. Ale tady mi tak říkají už roky.“

Zatajila jsem dech.

„Jak dlouho?“ zeptala jsem se.

„Šest let,“ odpověděl.

Srdce se mi sevřelo.

„Šest let sem chodíte každý den?“

Přikývl.

„Téměř každý.“

Podívala jsem se na něj nechápavě.

„Proč?“

Sklopil oči.

„Protože jsem tady kdysi ztratil své dítě.“

Ta slova mě zasáhla jako rána.

„Můj syn se jmenoval Tomáš,“ pokračoval. „Bylo mu šestnáct. Stejně jako vaší dceři.“

Nadechl se.

„Srazil ho opilý řidič. Na stejném místě. Na stejné křižovatce.“

Ruce se mi rozklepaly.

„Ležel v kómatu osm měsíců,“ řekl. „Chodil jsem za ním každý den. Držel ho za ruku. Prosil ho, aby se vrátil.“

Hořce se usmál.

„Ale neprobudil se.“

Zakryla jsem si ústa dlaní.

„Po jeho smrti jsem nedokázal odejít,“ pokračoval. „Měl jsem pocit, že když přestanu chodit, zradím ho.“

Podíval se na mě.

„Začal jsem navštěvovat jiné děti. Sestry viděly, že nejsem nebezpečný. Jen otec, který ztratil směr.“

Slzy mi stékaly po tvářích.

„Proč právě Hannah?“ zašeptala jsem.

Usmál se jemně.

„Protože mi zachránila život.“

Nechápala jsem.

„Jak?“

„V den, kdy ji přivezli, jsem slyšel, jak pláčete,“ řekl. „Říkala jste stejná slova jako kdysi já.“

Zhluboka se nadechl.

„A tehdy jsem pochopil, že ještě žiju. Že musím bojovat. Spolu s vámi.“

Chvíli bylo ticho.

Pak vytáhl z kapsy složený papír.

„Tohle vám musím ukázat.“

„Co to je?“ zeptala jsem se.

„Dopis od Hannah.“

Zbledla jsem.

„Jaký dopis?“

„Napsala ho den před nehodou. V komunitním centru. Byla to akce: ‚Napiš dopis neznámému.‘“

Podal mi ho.

Ruce se mi třásly, když jsem četla:

„Jestli čteš tento dopis, asi je ti těžko. Možná si myslíš, že na tobě nikomu nezáleží. Ale mýlíš se. Jsi důležitý. Svět na tebe nezapomněl. Jen čeká, až znovu uvěříš sám sobě…“

Rozplakala jsem se.

„Ten dopis mi změnil život,“ řekl tiše. „Dodnes ho nosím u sebe.“

Podívala jsem se na něj jinak.

Už nebyl cizinec.

Byl součástí našeho příběhu.

Druhý den jsem přišla do pokoje dřív.

Seděl už u její postele.

„Můžu si sednout s vámi?“ zeptala jsem se.

Přikývl.

Seděli jsme spolu.

Držela jsem ji za jednu ruku. On za druhou.

Najednou se její prsty pohnuly.

„Viděl jste to?“ zašeptala jsem.

„Ano,“ vydechl.

Víčka se zachvěla.

Přístroje začaly pípat hlasitěji.

„Hannah… prosím…“ šeptala jsem.

Její rty se lehce pohnuly.

A pak, sotva slyšitelně, řekla:

„Mami…“

Rozplakala jsem se štěstím.

Michael si zakryl tvář a plakal.

Lékaři vběhli do pokoje.

A já pochopila, že zázraky někdy nepřicházejí jako blesk z nebe.

Někdy přijdou v podobě unaveného muže s dobrým srdcem.

Který se nikdy nevzdal lásky.