Ta písmena byla moje. Každá křivka, každý tah perem. Poznala bych je mezi tisíci. Celé roky jsem psala nákupní seznamy, vzkazy Markovi, připomínky pro Lea — a teď na mě ty samé řádky hleděly jako obžaloba.

„To… to jsem nepsala,“ zašeptala jsem. „Nejsem to já…“

Detektiv Miller mlčel. Jen mě pozoroval chladným, zkoumavým pohledem.

„Měli jste s manželem problémy?“ zeptal se bez emocí.

„Každý pár má někdy problémy… Ale my jsme se milovali. Měli jsme syna…“

„Dluhy? Finanční potíže? Životní pojistku?“

Každá otázka bolela jako rána.

„Myslíte si, že jsem… že jsem je otrávila?“ hlas se mi zlomil.

Neodpověděl. A právě to bylo nejhorší.

Odvezli mě na stanici v promočeném oblečení, s krvavýma rukama. V hlavě mi znělo jediné: Leo žije. Prosím, ať žije.

Na jednotce intenzivní péče jsem ho mohla vidět jen přes sklo. Ležel napojený na přístroje, bledý a křehký.

„Byl otráven,“ řekl lékař. „V džusu jsme našli kyanid. Ve vysoké koncentraci. Kdybyste přijela o deset minut později…“

Nedokončil větu.

Zhroutila jsem se.

Kyanid.

Ten sladce hořký pach mandlí.

Vzpomněla jsem si.

Před dvěma týdny.

Mark mi volal z práce:

„Leni, neviděla jsi můj starý kufr s nářadím?“

„Je ve sklepě. Proč?“

„Jen… něco potřebuji zkontrolovat.“

Nevěnovala jsem tomu pozornost.

Chyba.

O den později zmizela ze sklepa krabice s chemikáliemi. Zůstala tam roky, ještě z doby, kdy Mark opravoval všechno možné.

Vytěsnila jsem to.

Pak přišly podivné telefonáty. Odcházel mluvit ven. Byl nervózní. Uzavřený.

Myslela jsem, že je to práce. Stres.

Mýlila jsem se.

Na výslechu mě drželi osm hodin.

„Kde jste byla včera večer?“

„V obchodě. Pak u kamarádky.“

„Máte svědky?“

„Ano…“

„Proč je na dopise váš rukopis?“

„Nevím!“

„Proč je ve vašem notebooku soubor s tímto textem?“

Ztuhla jsem.

Ukázali mi obrazovku.

Soubor byl vytvořen před třemi dny.

Z mého účtu.

Z mého počítače.

Text zněl:

„Odpusť mi všechno. Už nemůžu dál. Vezmi Lea. Nemáme právo žít.“

Dole můj podpis.

Svět se mi rozpadl.

„To jsem nepsala,“ šeptala jsem. „Přísahám.“

Pak přišla další rána.

„Domácí kamera byla vypnutá hodinu před incidentem. Z vašeho telefonu.“

Vzpomněla jsem si.

Ten večer se mi vybil mobil. Mark mi půjčil powerbanku. Nechala jsem telefon vedle notebooku.

Znal moje heslo.

Vždy říkal: „Pro případ, že by se něco stalo.“

Věřila jsem mu.

Příliš.

Pravda vyšla najevo třetí den.

Přišel za mnou specialista na kyberkriminalitu.

„Obnovili jsme zprávy vašeho manžela,“ řekl. „Psával si s neznámým číslem.“

Ukázal mi je.

„Peníze dostanu, až to skončí.“

„Musí to vypadat jako její rozhodnutí.“

„Dopis je hotový.“

„Syn nebude trpět dlouho.“

Začala jsem křičet.

Nebyla to sebevražda.

Byla to past.

Mark měl obrovské dluhy. Hazard, sázky, půjčky.

Vyhrožovali mu.

Rozhodl se, že jediná cesta ven je zničit mě.

Otrávil sebe.

A málem zabil naše dítě.

Chtěl, abych šla do vězení.

Leo přežil.

Když se probudil, potichu se zeptal:

„Mami… chtěl táta, abychom už nespali navždy?“

Nedokázala jsem odpovědět.

Jen jsem ho objala.

Teď s tím žiju každý den.

S vědomím, že člověk, kterému jsem nejvíc věřila, mi málem vzal všechno.

A pokaždé, když si Leo nalije džus, nejdřív ho přivoní.

A já se dívám.

A modlím se.