Stála jsem v kuchyni a balila svačiny pro Lily a Emmu, když se ozval zvonek. Netušila jsem, že během několika vteřin se můj klidný svět rozpadne na kusy.

Za dveřmi stála žena kolem čtyřiceti let. Měla unavené oči, ale v jejím pohledu byla ukrytá hluboká bolest.

„Jmenuji se Martina,“ řekla tiše. „A jsem jejich biologická matka.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk.

Ztratila jsem dech. Opřela jsem se o zeď, protože se mi podlomila kolena.

„To není možné…“ zašeptala jsem.

Beze slova mi podala složku.

Uvnitř byly dokumenty, fotografie z porodnice, lékařské zprávy i staré policejní záznamy. Na jedné fotografii ležela dvě novorozená miminka v inkubátoru. Datum souhlasilo. Byla to ta noc.

Ruce se mi třásly.

„Proč jste je opustila?“ zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

Žena sklopila oči.

„Neopustila jsem je. Byly mi ukradeny.“

Vyprávěla mi o komplikovaném porodu, o kómatu, o tom, že jí lékaři řekli, že děti zemřely. O letech ticha, deprese a prázdnoty. A o tom, jak jednoho dne začala pochybovat a hledat pravdu.

Najala si detektiva. Prošla archivy. Sháněla svědky. Nevzdala se.

Až mě našla.

Vtom z pokoje vyběhly Lily a Emma.

„Mami, máme hlad!“ zavolala Lily.

Když spatřily cizí ženu, zarazily se.

„Dobrý den…“ zašeptala Emma.

Martina se rozplakala a klesla na kolena.

„Moje holčičky…“ vzlykala.

Děti se ke mně přitiskly.

„Kdo to je?“ zeptala se Lily.

Objala jsem je.

„To je žena, která vás přivedla na svět,“ odpověděla jsem.

Nastalo ticho.

Emma se podívala Martině do očí.

„Máš nás ráda?“ zeptala se.

„Každý den,“ odpověděla mezi slzami. „Nikdy jsem na vás nepřestala myslet.“

Od toho dne začal boj.

Testy DNA. Soudy. Psychologové. Nekonečné rozhovory.

Ukázalo se, že v nemocnici fungovala ilegální síť, která obchodovala s novorozenci. Padělané dokumenty. Lži. Zničené životy.

Moje dcery byly jedněmi z obětí.

Každou noc jsem se budila strachem, že je ztratím.

„Neodejdeš od nás, že ne?“ ptala se mě Emma.

„Nikdy,“ slíbila jsem.

Po roce soud rozhodl: střídavá péče.

Martina řekla:

„Ty jsi jim dala domov. Já jim dala život. Potřebují nás obě.“

Naučily jsme se spolu žít.

Bylo to bolestivé. Bylo to těžké. Ale bylo to upřímné.

Dnes je Lily a Emmě osm let.

Vědí pravdu.

Vědí, že byly nalezeny v chladu a tmě.

Vědí, že jedna žena je zachránila.

A druhá je hledala šest let.

A často říkají:

„Máme dvě mámy. A máme štěstí.“

A já každý večer děkuji osudu za tu noc, kdy se malá ruka chytila mého prstu.

Protože tehdy začal můj skutečný život.