Od chvíle, kdy jejich maminka odešla a nechala nás samotné, se celý můj svět obrátil vzhůru nohama. Musel jsem se naučit být vším najednou: otcem, matkou, přítelem i ochráncem.

Pracoval jsem dlouhé hodiny, často i v noci. Šetřil jsem na sobě, vzdával se odpočinku i vlastních snů, jen aby moje dcery měly všechno, co potřebují. Někdy jsem byl tak unavený, že jsem měl pocit, že už nemám žádnou sílu pokračovat.

V ten den jsem se probudil jako obvykle s hlavou plnou povinností. Čekala mě snídaně, škola, práce, domácí úkoly, úklid. Všechno na mých bedrech. Vstal jsem z postele a pomalu šel do kuchyně.

A tehdy jsem zůstal stát jako přikovaný.

Na stole už bylo připravené teplé jídlo, nakrájené ovoce, hrnky s čajem. Všechno bylo krásně uspořádané. Dokonce i ubrousky byly složené do tvaru srdíček.

Nechápal jsem, co se děje.

„Holčičky?“ zavolal jsem tiše.

Vyběhly z pokoje s úsměvem na tváři, trochu nervózní, ale nesmírně pyšné.

„Tati, to je pro tebe,“ řekla starší dcera a podala mi malý papírek.

Byl to ručně vyrobený vzkaz. Stálo tam:

„Děkujeme, že jsi tu pro nás. Moc tě milujeme.“

V tu chvíli se mi zalily oči slzami. Sedl jsem si na židli a poprvé po dlouhé době jsem se rozplakal.

Ale tím to neskončilo.

Po snídani jsem si všiml, že byt je neuvěřitelně uklizený. Hračky byly na svém místě, postele ustlané, knihy srovnané. Dokonce i moje pracovní papíry ležely v dokonalém pořádku.

Později mi prozradily, že se několik dní tajně připravovaly. Vstávaly dřív než já, dívaly se na videa, učily se vařit a plánovaly každý detail.

Chtěly mi udělat radost.
Chtěly, abych se alespoň jeden den cítil šťastný.

A pak přišel večer.

Když jsem se vrátil z práce, dveře byly ozdobené papírovými květinami. V obýváku hořely svíčky. Na zdi visel velký plakát:

„Náš táta je náš hrdina.“

Připravily mi malé překvapení. Byl tam dokonce i dort, který upekly s pomocí sousedky.

Tehdy jsem pochopil něco velmi důležitého.

Celé ty roky jsem si myslel, že všechno obětuji pro své děti.
Že dávám víc, než dostávám.
Že jsem unavený, zlomený, vyčerpaný.

Ale ony mě celý ten čas pozorovaly.
Viděly, jak se nevzdávám.
Jak se vracím domů bez energie, a přesto si na ně najdu čas.
Jak se usmívám, i když mě uvnitř něco bolí.

A naučily se milovat stejně silně, jako jsem miloval já je.

Ten večer jsem si uvědomil, že nejsem osamělý otec.

Jsem bohatý člověk.

Protože mám dvě dcery, které mají obrovské srdce.

Od té doby se můj pohled na život změnil.

Přestal jsem si stěžovat.
Přestal jsem se litovat.
Přestal jsem mít pocit, že jsem měl smůlu.

Naopak.
Měl jsem štěstí.

Protože mám skutečnou rodinu.
Rodinu, která drží pohromadě díky lásce.

A když mi moje starší dcera jednou tiše řekla:

„Tati, až budu velká, chci být silná jako ty,“

věděl jsem, že všechno mělo smysl.

Pokud vás tento příběh zasáhl, podívejte se do komentářů.
Čeká tam pokračování, které vás možná ještě víc překvapí…