Nebylo uklidňující – naopak, dusilo a svíralo Anninu hruď jako neviditelná ruka. Stála u okna a dívala se do temné zahrady, kde slabě svítily lampy. V dálce štěkal pes, listí šustilo ve větru a všechno kolem působilo cize a chladně.

Ivan Sergejevič si mlčky sundal sako, pečlivě ho pověsil na opěradlo křesla a posadil se naproti posteli. Upřeně se na Annu díval, jako by zkoumal drahý předmět, který si právě koupil.

— Sedni si, — řekl klidně.

Anna sebou trhla. Jeho hlas byl tichý, ale skrýval v sobě autoritu. Pomalu k němu přišla a usedla na kraj postele, s očima sklopenýma k zemi.

V místnosti zavládlo napjaté ticho.

— Víš, proč jsem si tě vzal? — zeptal se po chvíli.

Mlčela.

— Tvoji rodiče si myslí, že kvůli penězům. Ty možná věříš, že kvůli mládí a kráse. Pravda je ale složitější, — pokračoval.

Anna zvedla oči.

— Já… nerozumím, — zašeptala.

Usmál se hořce.

— Nezbývá mi už mnoho času. Lékaři mi dávno naznačili, že se zdraví nevrátí. Nechci odejít ze světa sám. Potřeboval jsem někoho, kdo zůstane, až bude nejhůř.

Na chvíli se odmlčel a pak položil otázku, ze které Anně ztuhla krev v žilách:

— Dokážeš se mnou zůstat až do konce, i když poznáš celou pravdu o mé minulosti?

Srdce se jí rozbušilo.

— Jakou pravdu? — vydechla.

Vstal a přistoupil blíž.

— Nejsem dobrý člověk, Anno. Kvůli mně přišli lidé o domovy, práci, rodiny. Budoval jsem své impérium bez ohledu na druhé. I na ty nejbližší.

Podíval se jí přímo do očí.

— Teď jsi součástí toho všeho. Se všemi stíny a bolestí.

Anna cítila, jak se v ní mísí strach a zoufalství. Uvědomila si, že nebyla prodána jen bohatému muži — byla vydána do světa plného tajemství a lží.

— Proč já? — vyhrkla. — Proč ne někdo ve vašem věku? Proč ne žena, která vás miluje?

Povzdechl si.

— Ty ženy už odešly. Některé to nevydržely, jiné mě opustily. Ty ještě věříš v lidi. Ještě mě dokážeš vidět bez nenávisti.

Anna sevřela ruce.

— Nechtěla jsem tenhle sňatek… Měla jsem sny. Studovat. Cestovat. Být svobodná.

— Vím to, — odpověděl tiše. — Četl jsem tvé práce. Viděl jsem tvůj talent. Mohla jsi dokázat velké věci.

Podívala se na něj překvapeně.

— Tak proč?

— Protože jsem se bál samoty, — přiznal. — Peníze nevyplní prázdnotu.

Slzy jí stekly po tváři.

— A moji rodiče? Vědí, co mi udělali?

— Oni vidí jen čísla na účtech, — řekl tvrdě. — A to jim stačí.

Ta slova bolela nejvíc.

V tu noc Anna neusnula. Ležela a přemýšlela, jak jí jediný den změnil celý život.

Uběhly týdny.

Žila v luxusu: drahé šaty, řidič, cestování. Ale cítila se jako herečka v cizím příběhu.

Ivan dodržel slovo. Nenutil ji, neponižoval. Často spolu jen mluvili — o knihách, snech, ztracených šancích.

Jednou řekl:

— Připomínáš mi mě samotného, když jsem byl mladý. Chtěl jsem být jiný… ale zvolil jsem moc místo srdce.

Postupně Anna sílila. Začala studovat, psát, rozvíjet se. Už nebyla tichá loutka. Našla vlastní hlas.

Bolest ze zrady rodičů však zůstala.

A někdy se sama sebe ptala:

„Kým bych byla, kdybych tehdy dokázala říct ne?“

Odpověď nikdy nepřišla.