Je mi 54 let. Vždycky jsem si myslela, že v tomhle věku už člověk umí rozpoznat, komu může věřit. Že už ho nikdo nemůže snadno oklamat. Mýlila jsem se.

Žila jsem se svou dcerou a zetěm. Byli ke mně hodní, starostliví. Nikdy mi neřekli, že jim překážím. Ale já to cítila. Mladí lidé potřebují svůj prostor. Nechtěla jsem čekat, až mi to někdo řekne nahlas. Rozhodla jsem se odejít důstojně.

Jedna kolegyně mi představila svého bratra.

„Hodili byste se k sobě,“ řekla mi.

Smála jsem se. Jaké randění po padesátce? Ale přesto jsme se sešli. Procházka, káva, obyčejný rozhovor. Nic zvláštního. A právě to se mi líbilo. Byl klidný, bez velkých slov a slibů.

Začali jsme spolu chodit. Klidně, dospěle. Vařil večeře, vyzvedával mě z práce, večer jsme se dívali na televizi. Žádné drama, žádné hádky. Myslela jsem si, že takhle má vypadat vztah v našem věku.

Po několika měsících mi navrhl, abych se k němu nastěhovala. Dlouho jsem přemýšlela. Nakonec jsem souhlasila. Dcera bude mít víc svobody, já nový život.

Uvnitř jsem ale cítila neklid.

Zpočátku bylo všechno v pořádku. Společně jsme zařizovali byt, chodili nakupovat, dělili se o povinnosti. Byl pozorný. Uklidnila jsem se.

Pak se začaly dít drobnosti.

Pustila jsem si hudbu — zamračil se.
Koupila jsem jiný chleba — povzdechl si.
Položila jsem hrnek jinam — poznamenal to.

Neřešila jsem to. Každý má přece své zvyky.

Pak přišly otázky.

Kde jsi byla?
Proč jdeš pozdě?
S kým jsi mluvila?
Proč jsi neodpověděla hned?

Nejdřív jsem si myslela, že je jen žárlivý. A trochu mě to dokonce těšilo.

Postupně jsem si ale začala připadat jako obviněná bez důvodu.

Začal se „starat“.

„Nechoď tam, je to nebezpečné.“
„S tou ženou se nebav, závidí ti.“
„Nevolej dceři pořád, má dost starostí.“

Poslouchala jsem ho.

Přestala jsem se vídat s kamarádkami.
Chodila jsem domů dřív.
Ztlumovala jsem hudbu.
Mluvila tišeji.

Můj svět se zmenšoval.

On byl přísnější.

Když jsem přišla pozdě — mlčel.
Když jsem neodpověděla — zlobil se.
Když jsem se smála — podezíral mě.

Jednou jsem byla na oslavě u kolegyně. Psala jsem mu, poslala fotku. Když jsem přišla domů, seděl potmě.

„Kde jsi byla?“ zeptal se chladně.

„Vždyť víš…“

„Lžeš.“

Ta slova bolela víc než facka.

Začal mi kontrolovat telefon. Číst zprávy. Mazat kontakty. Rozhodovat za mě.

Co si obléct.
Kam jít.
S kým mluvit.

Když jsem odporovala, řekl:

„Nevážíš si mě.“
„Nemáš mě ráda.“
„Jsem ti lhostejný.“

A já se cítila vinná. Za nic.

Jednou jsem chtěla jet na víkend za dcerou.

„Proč?“ zeptal se.
„Chybí mi.“

„Takže se mnou ti není dobře?“

Zůstala jsem doma.

Začala jsem se bát vracet domů. Přemýšlela jsem nad každým slovem. Každým krokem.

A přesto jsem si říkala: Miluje mě. Jen se bojí mě ztratit.

Až do toho večera.

Pohádali jsme se kvůli maličkosti. Neodpověděla jsem hned — byla jsem ve sprše. Když jsem vyšla, měl deset zmeškaných hovorů.

Křičel. Vzal mi telefon a hodil ho o zeď.

„To je tvoje vina!“ řval.

Stála jsem tam a třásla se.

Poprvé jsem si řekla: Tohle není láska. Tohle je strach.

Tu noc jsem nespala.

Ráno jsem zavolala dceři. A všechno jí řekla.

Přijela okamžitě.

Když mě viděl balit kufr, pochopil.

„Opouštíš mě?“ ptal se.

„Ne,“ odpověděla jsem. „Zachraňuji sebe.“

Dnes zase žiju klidně. Piju čaj, poslouchám hudbu, směju se.

Učím se odpustit sama sobě, že jsem tak dlouho mlčela.

Je mi 54 let.

A vím jedno:

Láska nesmí bolet.
Kontrola není péče.
Strach není vztah.

Někdy je lepší být sama, než ztratit sebe.

A já jsem se znovu našla.