Siréna nehoukala, ale modrá a červená světla rozřezávala tmu jako nůž. Odrazila se na stěnách domu, na starých fotografiích, na třesoucích se rukou paní Pattersonové, která držela hrnek s horkým čajem.

Zbledla.

— Bože… — zašeptala. — To je kvůli tobě? Udělal jsi něco špatně?

Už jsem znal odpověď.

Ano. Samozřejmě.

V této čtvrti stačilo chtít přežít — a už to bylo „porušení pravidel“.

Zapnul jsem si bundu až ke krku a vyšel ven. Vítr zesílil, sníh mi bičoval obličej. Policejní auto stálo u silnice, napůl zasypané závějemi.

Vystoupil policista. Vysoký, asi čtyřicetiletý, s tváří zrudlou zimou. Podíval se na můj dům, odkud se ozýval klidný zvuk generátoru, a povzdechl si.

— Dobrý večer, pane. Dostali jsme stížnost. Sousedi nahlásili, že používáte… hlučné zařízení.

Hořce jsem se usmál.

— Ve tři ráno. Při mínus třiceti. Uprostřed sněhové bouře.

Přikývl.

— Přesně tak to napsali.

Na okamžik jsme mlčeli.

Celá čtvrť byla mrtvá. Žádná světla. Žádné lampy. Jen vítr, sníh a mráz, který se snažil dostat až pod kůži.

— Je to můj generátor, — řekl jsem klidně. — Je nainstalovaný podle pravidel. Mám povolení. Nevracím proud do sítě. Jen… topím. Sobě a sousedce.

Ukázal jsem na dům paní Pattersonové.

— Kolik jí je let? — zeptal se.

— Sedmdesát osm.

Tiše zaklel.

— Počkejte chvíli.

Odešel k autu, mluvil do vysílačky a pak se vrátil.

— Formálně bych vám měl dát pokutu… — začal. — Ale upřímně…

Zaváhal.

— Jak silný je ten generátor?

— Utáhne dva domy. Proč?

Sklopil oči.

— Mám doma ženu a dvě děti. Jsme bez proudu. Dům chladne. Syn má astma. Inhalátor je na elektřinu.

V tu chvíli jsem pochopil všechno.

Tohle nebylo o zákonech.

Bylo to o strachu.

— Přivezte prodlužovačku, — řekl jsem. — Připojíme vás.

Zvedl hlavu.

— Opravdu?

— Ano. Bez váhání.

Za dvacet minut už u domu stály dvě hlídky. Ne kvůli kontrole.

Kvůli pomoci.

Tahali jsme kabely ke starým lidem, k rodinám s dětmi, k těm, kteří zůstali ve tmě a zimě.

Paní Pattersonová přinesla termosku s čajem.
Jiní sousedé deky.
Někdo svíčky.
Někdo jídlo.

Lidé, kteří se léta hádali kvůli parkování, teď mlčky spolupracovali.

A víte, co bylo nejzvláštnější?

HOA už nikdy nic nenapsala.

Žádné dopisy.
Žádné výhrůžky.
Žádné stížnosti.

Protože všichni věděli:

Bez toho „hlučného generátoru“ by někdo tu noc možná nepřežil.

Za tři dny proud obnovili.

Policista přijel znovu. Tentokrát v civilu. Přinesl koláč.

— Od manželky, — řekl. — Vzkázala: „Děkujeme tomu, kdo zahřál naše děti.“

Paní Pattersonová mi dnes každé ráno mává z okna.

A generátor?

Stojí pořád v garáži.

A už si na něj nikdo nestěžuje.

Protože někdy jsou pravidla jen papír.

Ale lidskost zachraňuje životy.