Všechno se změnilo ve chvíli, kdy si otec náhodou všiml zvláštní drobnosti na nožce svého syna. Dnes varuje ostatní rodiče, aby nepřehlíželi ani ty nejmenší detaily.

Manželé byli vždy zodpovědní a opatrní. Když zjistili, že čekají dítě, začali se připravovat s předstihem. Četli odborné knihy, navštěvovali kurzy pro budoucí rodiče, pořizovali výbavu podle pečlivě sestavených seznamů. V bytě zabezpečili zásuvky, zakryli ostré rohy nábytku, odstranili vše, co by mohlo představovat riziko. Věřili, že udělali maximum pro bezpečí svého miminka.

Chlapec se narodil klidný. Dobře spal, plakal jen zřídka a snadno se utišil. První měsíce probíhaly bez větších potíží. Rodiče si postupně zvykli na nový rytmus života a začali si říkat, že mají zkrátka štěstí.

Pak ale přišla noc, která všechno změnila.

Nejprve se ozvalo tiché kňourání. Během několika hodin se změnilo v hlasitý, nepřetržitý pláč. Dítě se nedalo utišit ani v náručí, ani v postýlce. Tělo napínalo, obličej rudl, dech byl přerývaný. Rodiče zkoušeli všechno, co je napadlo. Nakrmili ho, přebalili, zkontrolovali teplotu v místnosti. Nic nepomáhalo.

Pozdě večer odjeli na pohotovost. Lékaři dítě vyšetřili, zkontrolovali základní hodnoty a konstatovali, že jde o běžné koliky, které jsou u kojenců časté. Doporučili masáže bříška, léky proti nadýmání a poslali rodinu domů.

Rodiče jim uvěřili.

Další dva dny byly vyčerpávající. Chlapec téměř nespal, plakal ve dne i v noci. Rodiče se střídali, nosili ho po bytě, snažili se ho uklidnit monotónní chůzí. Únava narůstala a s ní i obavy. Něco jim na celé situaci nesedělo, ale zároveň si říkali, že přece lékaři vědí lépe.

Třetí noc zůstal otec s dítětem sám, aby si manželka mohla alespoň na chvíli odpočinout. Připevnil si nosítko na hruď a pomalu přecházel z místnosti do místnosti. Po dlouhé době se pláč změnil v těžké oddychování. Když se dítě na okamžik zklidnilo, otec si ho pozorně prohlédl.

Tehdy si všiml něčeho podivného. Jednu nožku syn hýbal normálně, druhou držel stále pokrčenou a téměř s ní nepohyboval. Otec se nejprve domníval, že je to jen náhoda. Ale když se nožky jemně dotkl, dítě prudce vykřiklo – jiným, ostrým výkřikem, který zněl jako reakce na silnou bolest.

Pod světlem lampy si všiml nepatrného otoku na holeni. Byl sotva znatelný, snadno přehlédnutelný. Okamžitě probudil manželku a rozhodli se znovu jet do nemocnice, tentokrát s důrazem na důkladné vyšetření.

Rentgenový snímek odhalil trhlinu v kosti dolní končetiny.

Pro lékaře to bylo překvapení. Takové poranění je u tak malých dětí vzácné. Později se ukázalo, že mohlo dojít k nešťastnému pohybu při nedávné manipulaci během rutinní kontroly. Kosti novorozenců jsou křehké a někdy stačí jediný neobratný moment.

Nebyla to kolika. Byla to bolest.

Tři dny jejich syn plakal proto, že ho bolela noha. Nemohl to říct jinak než křikem. Po zajištění nožky a podání léků proti bolesti poprvé klidně usnul na několik hodin v kuse. Pro rodiče to byl šok i úleva zároveň.

Dnes otevřeně říkají, že nejděsivější nebyla samotná diagnóza, ale představa, že mohli dál přijímat vysvětlení o „běžném problému“ a čekat, až to přejde. Otec zdůrazňuje, že nejde o zpochybňování lékařů, ale o naslouchání vlastní intuici.

Dítě nedokáže popsat, kde ho bolí. Pláč je jeho jediným jazykem. A někdy za ním může být víc než jen obyčejné trávení.

Tato zkušenost je naučila větší všímavosti. Pokud se chování dítěte náhle změní, pokud pláč nepolevuje a něco se zdá neobvyklé, je lepší trvat na dalším vyšetření. I drobný detail může mít zásadní význam.

Jejich syn se plně zotavil. Ale ty tři bezesné noci jim navždy připomínají, že rodičovská pozornost a vytrvalost mohou sehrát rozhodující roli.