Vrána nepřiletěla hned. Seděla na větvi staré břízy na dvoře a pozorně ji sledovala. Černá, lesklá, s pronikavým pohledem. Až po chvíli se odvážila přiblížit.

Od té doby se z toho stal každodenní rituál.

Každé ráno stejné kroky. Zapískání konvice. Starý župan přehozený přes ramena. Hrst chleba v dlani. A očekávání.

Vrána přilétala téměř ve stejnou hodinu. Nejprve se usadila na střeše sousedního domu, potom na zábradlí. Naklonila hlavu, jako by zdravila. A pak opatrně zobala drobky, někdy dokonce přímo z její ruky.

Žena žila sama. Manžel zemřel před lety, syn se odstěhoval do jiného města a volal čím dál méně. Ticho bytu bylo těžké, ale rána měla svůj smysl. Na balkoně nebyla sama. Mluvila na vránu nahlas – o počasí, o sousedech, o bolavém koleni. Pták mlčky poslouchal.

Sousedé si stěžovali na ptactvo, instalovali hroty proti holubům, nadávali na nepořádek. Ale tahle vrána byla jiná. Držela si odstup, nikdy neobtěžovala. Jako by přesně věděla, kam smí a kam ne.

Šest let bez jediného vynechaného dne.

I když pršelo. I když mrzlo. I když se žena necítila dobře a musela se přidržovat zdi, aby vůbec došla na balkon. Vrána přiletěla vždy.

A pak jednoho rána nepřiletěla.

Žena stála na balkoně s drobky v ruce. Čekala deset minut. Dvacet. Ptáci létali nad dvorem, ozývalo se krákání, ale ta její nikde.

Další den vyšla znovu. A další. A ještě po týdnu.

Úzkost se pomalu měnila v tiché prázdno.

Jednoho dne si všimla, že dělníci na dvoře kácí starou břízu – strom, na kterém vrána často sedávala. Řekli, že je nebezpečný. Větve prý hrozily pádem. Strom padl k zemi a s ním jako by padlo i něco v ní.

Pravdu se dozvěděla náhodou. Soused mezi řečí zmínil, že nedávno našli na dvoře mrtvou vránu. „Možná otrava. Lidé tu dávají jed na krysy,“ řekl lhostejně.

Ta slova ji zasáhla víc, než čekala.

Byl to jen pták. Ale pro ni to bylo šest let přítomnosti. Šest let jistoty, že každý den někdo přiletí právě za ní.

Další ráno přesto vyšla na balkon. Bez drobků. Jen tak.

A tehdy se na zábradlí snesla jiná vrána. Menší, opatrnější. Držela si odstup a pozorně se dívala.

Žena se pomalu vrátila do kuchyně, vzala chléb a rozlomila ho v dlani.

Nová vrána chvíli váhala, pak se přiblížila o krok.

V tu chvíli žena pochopila něco důležitého. Život odchází. Stromy padají. Ptáci mizí. Lidé se vzdalují.

Ale vztah, který vznikl z obyčejné hrsti drobků, nezmizí úplně. Možná jen změní podobu.