„Řekni mi upřímně,“ pronesl klidným, až nečekaně jemným hlasem, když za nimi těžké dveře tiše zapadly, „kolik ti zaplatili, aby sis mě vzala?“

Anna zůstala stát uprostřed místnosti jako zkamenělá. Nečekala něžná slova ani vyznání. Připravovala se na chlad, na nárokování si manželských práv, na pocit ponížení. Ale tahle otázka… ta ji zasáhla hlouběji než cokoli jiného.

„Cože?“ vydechla sotva slyšitelně.

Ivan Sergejevič si pomalu sundal sako a pečlivě ho položil na opěradlo křesla. Nepůsobil rozzlobeně. Spíš unaveně. Unaveně a smutně. „Nejsi první mladá žena, kterou mi rodina s nadějí přivedla. Ale jsi první, která se ani nesnaží předstírat, že je šťastná.“

Ta slova ji bodla. Celý den se snažila hrát roli poslušné dcery. Usmívala se na příbuzné, přijímala gratulace, poslouchala šeptané poznámky o tom, jaké má štěstí. Štěstí. To slovo jí v hlavě znělo jako výsměch.

„Nikdo mi nic neplatil,“ odpověděla tiše. „Jen… potřebovali peníze.“

„Takže tě prodali zadarmo?“ zeptal se bez ironie.

Anna pocítila, jak se jí do očí derou slzy. Nechtěla plakat. Už ne. Celé týdny doma poslouchala, jak její rodiče mluví o dluzích, o hrozícím vystěhování, o tom, že její mladší bratr nebude mít na školu. A pak přišla nabídka. Bohatý vdovec. Stabilita. Jistota. Budoucnost.

Její budoucnost se však nikdo neptal.

„Myslela jsem, že vám na tom nezáleží,“ zašeptala.

Ivan se na ni dlouze zadíval. V jeho pohledu nebyla žádná chtivost, žádná netrpělivost. Jen jakási bolestná upřímnost. „Záleží. Protože já si nekupuji tělo. Já jsem si chtěl koupit klid. A možná… společnost. Ale ne nenávist.“

Ta věta ji zaskočila. Nenávist? Opravdu ji v sobě měla? Možná ano. Nenávist k rodičům, k situaci, k vlastní bezmoci. Ale k němu? Neznala ho. Byl pro ni symbolem všeho, co jí bylo vnuceno.

„Nemusíte se bát,“ řekla pevněji. „Udělám, co se ode mě očekává.“

Ivan se mírně pousmál, ale úsměv mu nedosáhl do očí. „A víš vůbec, co se od tebe očekává?“

V místnosti se rozhostilo ticho, těžké jako sametové závěsy kolem postele. Anna cítila, jak jí buší srdce. Čekala další ponižující otázku. Místo toho však Ivan pokračoval:

„Očekává se, že mi porodíš dítě. Dědice. To bylo přání tvých rodičů. A také jejich podmínka.“

Svět se jí na okamžik zastavil. „Podmínka?“

„Ano,“ přikývl. „Řekli, že když už si tě beru, musí z toho být skutečná rodina. Ne jen formální svazek.“

Anna se chytila okraje komody, aby se udržela na nohou. O tomhle jí nikdo neřekl. Nikdo jí neřekl, že její tělo se stalo součástí dohody.

„A vy?“ zeptala se chraplavě. „Vy to chcete?“

Ivan Sergejevič si sedl na kraj postele. Najednou vypadal starší než kdy dřív. „Já už jedno dítě měl. Zemřelo před lety. A s ním i moje žena. Od té doby jsem si myslel, že žádnou rodinu už nechci. Ale člověk časem zapomíná na bolest. A zůstane jen prázdnota.“

Anna ho pozorovala. Poprvé v něm neviděla jen bohatého starce, ale osamělého muže. Přesto ji jeho slova děsila.

„Tak proč jste souhlasil?“ vyhrkla.

„Protože jsem byl zbabělec,“ odpověděl bez váhání. „Je snazší uzavřít obchod než hledat skutečný vztah.“

Ta upřímnost byla téměř krutá. Anna cítila, jak se v ní něco láme. Celý večer čekala, že bude muset bojovat, bránit se nebo se smířit s ponížením. Místo toho tu seděl muž, který jí otevřeně přiznal vlastní slabost.

„Tak co teď?“ zeptala se tiše.

Ivan se na ni podíval a v jeho očích se zablesklo rozhodnutí. „Teď ti položím ještě jednu otázku. A odpověď rozhodne o všem.“

Anna polkla.

„Máš někoho, koho miluješ?“

Otázka dopadla mezi ně jako kámen. Vzpomněla si na spolužáka z univerzity, na jeho smích, na sny o cestování a společném bytě. Na to, jak jí slíbil, že si jednou vydělají sami. Ale sny nic nezaplatí. Sny nezachrání rodinu před bankrotem.

„Měla jsem,“ odpověděla po chvíli. „Ale ten život už neexistuje.“

Ivan zavřel oči. „Pokud ho miluješ, můžeš odejít.“

Anna si myslela, že špatně slyší. „Cože?“

„Zítra ráno převedu na tvé rodiče částku, která pokryje jejich dluhy. Smlouva bude splněna. A ty budeš svobodná.“

V hrudi se jí rozlil zmatek. „Proč byste to dělal?“

„Protože jsem si uvědomil, že další koupená iluze mě nezachrání před samotou. A tebe by zničila.“

Slzy, které celý den zadržovala, se konečně uvolnily. Ne ze strachu. Ne z bezmoci. Ale z náhlé úlevy.

„A co vy?“ zašeptala.

Ivan se pousmál smutným, ale klidným úsměvem. „Já si konečně přiznám pravdu. Peníze dokážou koupit dům, svatbu i ticho lidí kolem. Ale nikdy ne srdce.“

Noc, která měla být začátkem vězení, se proměnila v noc pravdy. Anna pochopila, že největším šokem nebyla jeho otázka. Byl jím fakt, že jí dal volbu.

A někdy je svoboda děsivější než jakékoli zlaté okovy.