— Zouvat se nemusíte, — řekl klidně stařec a pomalu prošel dál.

Jeden z nich si demonstrativně otřel špinavé boty o koberec. Stařec nic neřekl. Jeho pohyby byly pomalé, ale jisté. Nebyl v nich ani náznak strachu.

Kuchyně byla prostorná. Na stole stál starý, pečlivě naleštěný samovar. Stařec zapálil sporák a postavil konvici.

— Dokumenty mám v pracovně, — poznamenal klidně. — Hned je přinesu.

— Tak si pospěš, dědo, — utrousil jeden z mužů a usadil se ke stolu.

Stařec odešel. V domě zavládlo podivné ticho. Příliš hluboké. Příliš hutné.

— Co tam tak dlouho dělá? — zamračil se třetí.

Najednou světlo v kuchyni zhaslo. A vzápětí se znovu rozsvítilo — studené, ostré, nepříjemně jasné.

V prahu stál stařec. V ruce nedržel žádné papíry. Jen starou složku… a malý ovladač.

— Co to má být? — zavrčel jeden z mužů a vstal.

Stařec stiskl tlačítko.

Po obvodu místnosti se rozsvítily malé červené kontrolky. Kamery. Na stěnách, pod stropem, u dveří.

— Usmějte se, — řekl tiše. — Jste natáčeni.

Jeden z mužů se vrhl ke dveřím. Zamčeno. Druhý udeřil do okna. Sklo se ani nepohnulo.

— Co je to za bláznovství?! — vydechl třetí.

Někde v domě cvakl mechanismus. Pak další. Automatické zámky.

Stařec vstoupil do kuchyně a zavřel za sebou dveře.

— Vybrali jste si špatný dům, — pronesl klidně.

— Myslíš, že nás vyděsíš kamerami? — procedil jeden z nich a vykročil vpřed.

To, co následovalo, se odehrálo během několika vteřin.

Stařec zachytil jeho ruku, prudce ji vytočil a muž klesl na kolena. Druhý se pokusil udeřit — dostal přesně mířený úder do solaru. Třetí zůstal stát, neschopen pohybu.

Před nimi nestál bezbranný důchodce.

Stál tam muž, který přesně věděl, kam udeřit.

— Slyšeli jste o skupině, která vydírá osamělé staré lidi? — zeptal se klidně.

Nikdo neodpověděl.

— Čekal jsem na vás.

Stiskl druhé tlačítko.

Zvenčí se ozval zvuk sirény.

— Kdo jsi?! — zachraptěl jeden z nich.

Stařec se napřímil.

— Bývalý kriminalista. Třicet let u policie. Specializace: recidivisté.

Ticho zhoustlo.

— Mysleli jste si, že si nevšimnu, jak týden obcházíte můj dům? Nechali jste za sebou příliš stop.

Nalil si čaj a klidně se posadil.

— Záznam už mají ti, kteří ho potřebují.

Venku zastavila auta. Kroky. Rázné, jisté.

— Ano, žiji sám, — dodal stařec. — Ale to neznamená, že jsem bezbranný.

Dveře se otevřely. Do domu vstoupili policisté.

Muži už nekladli odpor.

Když je odváděli, jeden z nich se ohlédl. Stařec stál ve dveřích. Bez triumfu, bez zloby. Jen s tichou únavou v očích.

Sirény utichly. Dům se znovu ponořil do ticha.

Stařec zavřel branku a pomalu se vrátil ke stolu. Tři šálky zůstaly nedotčené.

— Snadná kořist… — zamumlal tiše.

Zlo si často vybírá ty, kteří působí slabě. Někdy se však přepočítá.

A někdy za obyčejnými dveřmi nestojí oběť.

Ale člověk, který byl připraven čekat.