Chtěl být nablízku, pomáhat jí, dávat pozor, aby se znovu nezranila. Vždyť už byla ve vysokém věku a potřebovala péči. Navíc v tom domě vyrostl – znal každý schod, každý vrzající práh. Pomáhat babičce pro něj nebyla povinnost, ale radost.

Přes den bylo všechno klidné. Společně vařili, uklízeli, pili čaj a vzpomínali na staré časy. Dům byl plný tepla a známých vůní. Jenže jakmile babička večer odešla spát, začalo se dít něco, co nedávalo smysl.

Přesně ve tři hodiny ráno.

Ne o minutu dřív. Ne o minutu později.

Z kuchyně se ozvalo tiché kapání vody. Pak lehké zavrzání skříňky, jako by ji někdo pomalu otevřel a zase zavřel. Následoval jemný cinkot nádobí, jako když někdo opatrně přerovnává lžíce nebo talíře. A jednou vnuk zahlédl v temné chodbě krátký kovový záblesk – jako by se ve tmě mihla čepel nože.

Ráno však babička působila naprosto svěže. Usmívala se, připravovala ovesnou kaši a tvrdila, že spala tvrdě celou noc. Vnuk ji nechtěl znepokojovat. Snažil se přesvědčit sám sebe, že to byl jen sen.

Jenže další noc se to opakovalo. A další. A další.

Ve tři hodiny. Stejné zvuky. Stejný pocit, že někdo je v kuchyni.

Několikrát otevřel dveře svého pokoje a vyšel do chodby. Vždy se však zastavil. Stín, který se pohyboval u dveří kuchyně, se mu zdál příliš vysoký. Příliš nejasný. Příliš děsivý.

Po týdnu téměř bez spánku už sotva uvažoval racionálně. Rozhodl se tedy nainstalovat malou skrytou kameru s nočním viděním přímo do kuchyně. Byla nenápadná, ukrytá na horní polici. Chtěl konečně zjistit, co se v domě skutečně děje.

Ráno, když babička odešla do lékárny, si pustil záznam.

0:00. Nic.
1:00. Klid.
2:00. Ticho.

2:59.

Přesně ve 3:00 se aktivoval pohybový senzor. Dvířka spodní skříňky se pomalu otevřela.

Do záběru vstoupila postava.

Byla to babička.

Měla na sobě svůj květovaný župan. Pohybovala se pomalu, ale jistě. Otevřela zásuvku s příbory, chvíli přehrabovala lžíce a jednu položila na stůl. Poté vytáhla nůž a pečlivě ho položila vedle. Otočila kohoutkem – voda ukápla přesně třikrát – a zase jej zavřela.

Vše působilo jako podivný rituál.

Pak se zastavila. Její rty se pohybovaly, jako by s někým tiše mluvila. A několikrát přikývla – směrem do prázdného prostoru mimo záběr kamery.

Vnuk přehrál záznam z předchozích nocí. Scéna se opakovala naprosto přesně. Stejné pořadí. Stejný čas. Stejná tři kapky vody.

Na čtvrtém záznamu si však všiml něčeho, co mu sevřelo hrdlo.

Když babička dokončila svůj noční „úkon“, pomalu zvedla hlavu a podívala se přímo do objektivu kamery.

Její pohled nebyl nepřítomný. Nebyl ospalý.

Byl vědomý.

A ona se usmála.

Ne strašidelně. Spíš klidně. Jako by věděla, že ji někdo sleduje.

Záznam skončil v 3:07.

Té noci se rozhodl nezůstat zavřený v pokoji. Ve 2:58 už seděl potichu ve tmě a čekal.

Ve 3:00 uslyšel otevření dveří ložnice. Pomalu vyšel do chodby.

Babička stála u stolu. Před ní ležela lžíce a nůž.

Ale tentokrát si všiml něčeho, co kamera nezachytila.

Za jejími zády, v nejtmavším koutě kuchyně, se rýsoval podivný stín. Nebyl ostrý. Spíš jako hustší kus tmy, který se lehce pohyboval.

„Babičko?“ zašeptal.

Pomalu se otočila. Oči měla otevřené, ale pohled jakoby skrz něj.

„On má hlad,“ řekla tiše. „Chodí každou noc. Když mu nepřipravím stůl, nenechá nás spát.“

Vnuk prudce rozsvítil světlo.

Kuchyň byla prázdná. Žádný stín. Jen babička, zmateně mžourající do jasu.

„Proč nespíš?“ zeptala se klidným hlasem. „Je už ráno?“

Byly 3:04.

Druhý den ji odvezl k lékaři. Diagnóza byla krutá, ale racionální: počínající demence spojená se somnambulismem. Lékař vysvětlil, že pacienti mohou ve spánku vykonávat složité úkony a vytvářet si vlastní rituály.

Vnuk o stínu raději pomlčel.

Odstranil z kuchyně všechny ostré předměty a přidal silnější osvětlení na chodbě. Noci byly nějakou dobu klidnější.

O měsíc později si však znovu pustil starý záznam.

V odrazu skleněných dvířek trouby, těsně za babičkou, byl vidět siluetový obrys.

Byl vyšší než ona.

A stál příliš blízko.

Vnuk rychle zavřel notebook. V domě bylo ticho.

Hodiny ukazovaly 2:58.

Tentokrát už čekat nechtěl.