Ještě před pár vteřinami se dusila pod hladinou, zoufale lapala po dechu a snažila se nahmatat kluzké dřevo. A zatímco bojovala o každý nádech, nahoře se smáli.

Teď už se ale nesmála ona. A nesmáli se ani oni.

V jejích očích už nebyl panický strach. Místo něj se objevil chladný, pevný výraz, jaký u ní nikdy předtím neviděli. Devatenáctiletý vnuk, který ji před chvílí s úsměvem strčil do vody, náhle ztratil jistotu. Úsměv mu ztuhl na rtech.

„Babi, vždyť to byl jen vtip…“ pokusil se o lehký tón, který teď zněl falešně.

Nevěsta pomalu spustila telefon. Ještě před okamžikem natáčela „zábavné“ video. Teď jí ruce klesly podél těla.

Syn stál stranou a snažil se tvářit klidně. „Mami, vždyť jsme byli hned vedle. Nic by se nestalo.“

Žena se na něj pomalu podívala.

„Nic by se nestalo?“ zopakovala tiše.

Ten klid byl děsivější než jakýkoli křik. Nekřičela. Neplakala. Nevyčítala. Jen se dívala – a v tom pohledu bylo zklamání, které bolelo víc než studená voda.

„Říkala jsem vám, že neumím plavat,“ pronesla pomalu. „Že se vody bojím.“

„Ale my jsme si mysleli, že přeháníš,“ bránil se vnuk. „Chtěli jsme si jen udělat legraci.“

„Legraci?“ zopakovala. „Z toho, že jsem se bála o život?“

Nastalo ticho. Tentokrát opravdové.

Pak udělala něco, co nikdo z nich nečekal.

Sundala z prstu starý zlatý prsten, který nosila desítky let. Položila ho na okraj mola. Potom vytáhla z kapsy klíče a přidala je vedle.

„To jsou klíče od domu,“ řekla klidně.

Syn zbledl. „Mami, co to děláš?“

„Už vás nebudu zatěžovat,“ odpověděla.

Nevěsta se pokusila zasmát, ale znělo to křečovitě. „Prosím tě, nedramatizuj to.“

Žena se na ni podívala tak, že jí úsměv okamžitě zmizel z tváře.

„Když jsem byla pod vodou, slyšela jsem váš smích,“ řekla tiše. „Ani jeden z vás mi nepodal ruku.“

Ta slova dopadla těžce. Vnuk sklopil oči. Poprvé mu došlo, že to nebyla „scéna“, jak si myslel. Že opravdu mohla zemřít.

„My jsme… nevěděli, že to bude tak vážné,“ zamumlal.

„Já jsem nevěděla, že jste schopní něčeho takového,“ odpověděla.

Otočila se a pomalu kráčela pryč. Zanechávala za sebou mokré stopy. Nikdo ji nezastavil.

„Mami!“ zavolal syn. „Kam jdeš?“

Zastavila se, ale neotočila.

„Tam, kde se ze strachu druhého člověka nedělá zábava.“

Její hlas byl pevný. Rozhodný.

Teprve teď si vnuk vzpomněl, kolikrát mu pomohla. Kolikrát mu dala peníze, když je potřeboval. Kolikrát stála při něm. A on ji bez váhání strčil do vody – jen proto, aby se ostatní smáli.

Video, které mělo být „vtipné“, už nikdy neuvidí světlo světa. Ale ten okamžik, kdy babička vyšla z vody a podívala se na ně tím chladným pohledem, mu zůstane v paměti navždy.

Největší šok nepřišel ve chvíli, kdy padla do vody.

Přišel ve chvíli, kdy z ní vyšla.

Protože už to nebyla ta tichá, shovívavá žena, na kterou byli zvyklí. V té ledové vodě se něco zlomilo – a zároveň něco zrodilo.

Pochopila, že strach není slabost. Slabostí je smát se, když někdo vedle vás bojuje o dech.

A oni pochopili, že existují vtipy, které se neodpouštějí.