— Musíme si to doma nastavit jasně. Aby nevznikaly zbytečné neshody.

Myslela jsem, že chce mluvit o rozpočtu nebo o rozdělení výdajů. Místo toho vytáhl z kapsy složený list papíru. Pečlivě ho rozložil a posunul ke mně.

Nahoře stálo velkými písmeny: „Tvé povinnosti“.

Ne „naše“. Ne „návrh“. Ale „tvé“.

Vařit každý den čerstvé jídlo.

Prát alespoň třikrát týdně.

Udržovat byt denně v pořádku.

Nakupovat potraviny podle seznamu.

Nenechávat v lednici jídlo ze včerejška.

Přečetla jsem to dvakrát. Pak ještě jednou, abych se ujistila, že to chápu správně.

— A kde jsou tvoje povinnosti? — zeptala jsem se klidně.

Pokrčil rameny.

— Já chodím do práce. Jsem unavený. Ty jsi doma, tak je logické, že se postaráš o domácnost.

Pracuji z domova, ale to podle něj zřejmě znamenalo, že mám mezi poradami mýt podlahu a mezi e-maily stát u sporáku.

— A myslíš si, že je to fér? — zeptala jsem se.

— Samozřejmě. Tak to přece funguje.

Ještě před pár měsíci obdivoval mou samostatnost. Říkal, že si váží silných žen. Teď mi bez mrknutí oka předkládal seznam úkolů, jako bych byla zaměstnankyně.

Nejvíc mě zarazila jeho jistota. Ani na chvíli nezapochyboval, že má právo to po mně chtít.

List jsem složila a podala mu ho zpět.

— Dobře. Dej mi jeden den na rozmyšlenou.

Očekával hádku. Možná slzy. Místo toho jsem se jen usmála.

Ráno jsem vstala dřív. Připravila jsem čerstvou snídani, přesně tak, jak to má rád. Vedle talíře jsem položila svůj vlastní list papíru.

Když přišel do kuchyně, zvedl obočí.

— Co to je?

— Moje podmínky. Aby bylo jasno.

Četl mlčky:

Respektovat mou práci a můj čas.

Dělit si domácí povinnosti rovným dílem.

Postarat se o své základní potřeby samostatně.

Platit polovinu nákladů na bydlení.

Pokud ti to nevyhovuje, odstěhovat se do tří dnů.

Podíval se na mě.

— To je ultimátum?

— To jsou hranice.

Začal mluvit o tradicích, o tom, jak by to „mělo“ být. O tom, že přeháním. Že si všechno beru příliš osobně.

Jenže to nebylo o nádobí ani o těstovinách v lednici. Bylo to o respektu.

Následující dny byly napjaté. Nechal po sobě špinavé hrnky, rozházené věci, jako by chtěl dokázat, jak by to bez mé „péče“ vypadalo.

Čtvrtý den jsem objednala stěhovací službu.

Když zazvonili, zbledl.

— Ty to myslíš vážně?

— Ano.

Jeho věci jsem měla sbalené. Úhledně, bez scén. Žádné drama, jen rozhodnutí.

— Ještě si to rozmyslíš, — řekl u dveří.

Podívala jsem se na něj klidně.

— Ne. Lituji jen toho, že jsem to měla udělat dřív.

Dveře se zavřely. V bytě zavládlo ticho. Skutečné ticho — bez napětí a bez cizích očekávání.

Otevřela jsem lednici, vytáhla včerejší těstoviny a ohřála si je. Sedla jsem si ke stolu a najednou mi chutnaly lépe než kdy dřív.

Někdy ten nejodvážnější krok není křik ani hádka. Je to klidné „ne“.

Je mi pětačtyřicet. Mám svou práci, svůj byt a své zásady.

A jedno nové pravidlo: žádné seznamy povinností, pokud v nich není slovo „společně“.