Mladá žena kráčela pomalu, oběma rukama si instinktivně chránila zakulacené břicho. Každý krok byl pro ni náročný – nejen kvůli pokročilému těhotenství, ale především kvůli bolesti, která jí svírala hruď od chvíle, kdy její manžel tragicky zahynul.

Jeho hrob byl ještě čerstvý. Hlína měla tmavší odstín než okolní půda, květiny byly stále svěží a vůně věnců se mísila s vlhkým vzduchem. Přicházela sem každý den. Nedokázala zůstat doma mezi čtyřmi stěnami, kde na ni útočilo ticho. Tady alespoň mohla mluvit. Vyprávět mu o svém strachu, o dítěti, o noci, kdy nemohla spát.

Ten den si však všimla něčeho, co jí doslova vyrazilo dech.

Když si klekla ke hrobu, její pohled padl na předmět ležící v trávě. Peněženka. Zčásti zakrytá spadaným listím, jakoby ji tam někdo položil jen před chvílí. Nejprve si myslela, že patří někomu jinému. Ale když ji zvedla, krev jí ztuhla v žilách. Poznala odřený roh, drobnou prasklinu na kůži. Byla to manželova peněženka. Ta, kterou nikdy nenašli po nehodě.

Policie tehdy tvrdila, že při autonehodě se některé osobní věci ztratily. Chaos, zmatek, rychlý zásah záchranářů. Nikdo tomu nepřikládal zvláštní význam. Jenže teď byla tady. Položená přímo u jeho hrobu.

Žena cítila, jak se jí třesou ruce, když ji pomalu otevřela.

Uvnitř byly doklady, jejich společná fotografie z dovolené u jezera, pár účtenek. Vše působilo obyčejně, téměř uklidňujícím dojmem. A pak si všimla složeného listu papíru, zastrčeného hluboko v jedné přihrádce.

Opatrně ho vytáhla.

Bylo to jeho písmo.

„Pokud tohle čteš, znamená to, že jsem ti už nemohl všechno říct. Ale věř mi – nebyla to obyčejná nehoda.“

Ta věta ji zasáhla jako úder. Srdce jí bušilo tak silně, že měla pocit, že omdlí. Nebyla to nehoda? Oficiální zpráva jasně hovořila o technické závadě. Brzdy selhaly. Případ byl uzavřen. Všichni to přijali jako tragickou shodu okolností.

Ale tato slova všechno zpochybňovala.

Dopis nebyl dlouhý, ale byl znepokojivý. Manžel psal o problémech v práci, o lidech, kterým nemohl věřit, o nátlaku a výhrůžkách. Tvrdil, že se snažil ochránit rodinu. Že některé věci nemohl sdílet, aby je nevystavil nebezpečí.

„Jestli se mi něco stane, podívej se do modré složky v dílně. Tam najdeš odpovědi.“

Žena zůstala sedět na kolenou, úplně oněmělá. Vítr jí cuchal vlasy, ale ona nic nevnímala. Jen ten jediný fakt – možná jí celý svět lhal. Možná její muž nezemřel náhodou.

V tu chvíli ucítila, jak se dítě v jejím břiše pohnulo. Ten pohyb ji probral. Uvědomila si, že už nejde jen o ni. Pokud je pravda to, co stojí v dopise, pak je její povinností zjistit pravdu.

Kdo přinesl peněženku na hřbitov? Proč právě teď? Bylo to varování? Nebo snaha jí pomoci? Myšlenky se jí honily hlavou a strach se mísil s odhodláním.

Pomalu vstala, přitiskla dlaň na chladný kámen náhrobku a zašeptala: „Zjistím to.“

Cestou domů měla pocit, že všechno kolem ní získalo jiný význam. Dům, který ještě včera představoval jen prázdnotu a smutek, se náhle stal místem plným tajemství. Vzpomněla si na dílnu. Na skříň u zadní stěny. Na modrou složku, o které nikdy nemluvili.

Ten večer dlouho stála přede dveřmi dílny. V hlavě jí zněla manželova slova. Otevřela dveře a vstoupila dovnitř. Vzduch byl těžký, naplněný známou vůní dřeva a oleje. Vše bylo tak, jak to zanechal.

A přesto už nic nebylo stejné.

Protože pokud dopis nelhal, pak jeho smrt nebyla konec. Byla to jen první kapitola příběhu, který se teprve začínal odhalovat.

A to, co se skrývalo v modré složce, mohlo změnit všechno