Jenže brzy jsem si všimla, že se můj patnáctiletý syn začal měnit. Uzavíral se do sebe, přestal si s námi sedat ke stolu a vyhýbal se společným chvílím. A pak jednou pronesl větu, která mi dodnes zní v hlavě:
„Mami, já se ho bojím. Nemůžu s ním bydlet v jednom domě.“
Marek u nás poprvé přespal v pátek. Ráno mě probudila vůně kávy. V kuchyni klidně připravoval snídani, jako by tam žil odjakživa. Usmál se na mě, políbil mě na tvář a řekl, že je zvyklý vstávat brzy. Všechno působilo harmonicky.
Syn vyšel z pokoje o pár minut později. Uviděl Marka, jen tiše kývl hlavou, nalil si džus a vypil ho u okna. Ke stolu si nesedl. Přisuzovala jsem to běžné náladovosti dospívajícího kluka. V patnácti letech málokdo ráno září nadšením.
Je mi čtyřiačtyřicet. Jsem rozvedená a pracuji jako účetní. Marek je o pět let starší, učitel, také po rozvodu. Poznali jsme se přes společné známé, dlouho jsme si psali a postupně se sbližovali. Byl klidný, vyrovnaný, bez zlozvyků. Po osmi letech samoty jsem vedle něj konečně cítila, že nejsem jen matka, ale i žena.
Zpočátku chodil, když syn nebyl doma. Pak jsem si řekla, že nemám co skrývat. Syn je už skoro dospělý, musí chápat, že mám právo na osobní život. Představila jsem je. Bylo to zdvořilé, bez napětí. Myslela jsem si, že je vše v pořádku.
Jenže postupně se začaly objevovat drobnosti, kterým jsem nepřikládala význam.
Syn přestal snídat, pokud u nás Marek přespal. Tvrdil, že nemá hlad. Začal se zdržovat na trénincích a víkendy trávil častěji u babičky. Považovala jsem to za dobré znamení — sport, rodina, aktivita. Netušila jsem, že za tím může být něco jiného.
Po čtyřech měsících Marek zůstával stále častěji. Začala jsem si zvykat na myšlenku, že by se mohl nastěhovat natrvalo. Jedno ráno vyšel syn do kuchyně, uviděl Marka a zůstal stát ve dveřích. Pak se beze slova otočil a vrátil se do pokoje.
Šla jsem za ním. Seděl na posteli a díval se do prázdna.
„Co se děje?“ zeptala jsem se.
„Mami,“ řekl tiše, „bojím se ho. Nemůžu s ním žít.“
Srdce se mi sevřelo.
„Proč? Co udělal?“
„On si myslí, že si ničeho nevšímám. Ale já všechno vidím,“ odpověděl.
Nechápala jsem.
„Dívá se na mě, jako bych mu překážel. Jako bych byl navíc. A čeká, až to pochopíš taky.“
Chtěla jsem to odmítnout jako žárlivost nebo strach ze změny. Ale v paměti se mi vybavily situace, které jsem dříve přehlížela. Jak Marek jednou řekl, že „teenageři potřebují pevnou ruku“. Jak se mračil, když syn hlasitě mluvil s kamarády. Jak poznamenal, že „jednou stejně odejde a bude klid“.
Tehdy mi to nepřišlo důležité. Teď to znělo jinak.
Rozhodla jsem se s Markem promluvit otevřeně.
„Syn se tě bojí,“ řekla jsem mu.
Marek se pousmál.
„To je jen žárlivost. Neumí se smířit s tím, že máš někoho jiného.“
Jeho tón byl klidný, ale chladný.
„Musíme myslet na naši budoucnost,“ dodal.
Naši. To slovo mě dřív těšilo. Teď ve mně vyvolalo nejistotu.
O pár dní později jsem přišla domů dřív. Dveře do synova pokoje byly pootevřené. Marek stál uvnitř.
„Musíš si zvyknout,“ říkal tiše, ale pevně. „Jsem tu napořád. Nedělej problémy.“
Syn stál u zdi, ruce sevřené v pěst.
Vstoupila jsem dovnitř. Marek se rychle otočil a usmál se.
„Jen jsme si povídali,“ řekl klidně.
Ale syn se na něj nedíval. Díval se na mě.
Tu noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o všem, co jsme spolu se synem prožili — o prvním školním dni, o těžkém rozvodu, o letech, kdy jsme si byli navzájem oporou. A teď mě žádal o ochranu.
Ráno jsem Markovi řekla, že potřebujeme pauzu. Snažil se mě přesvědčit, že ničím náš vztah kvůli „dětským obavám“. Jeho hlas byl tvrdší než kdy dřív.
„Budeš toho litovat,“ řekl nakonec.
Právě ta věta mě utvrdila v rozhodnutí.
Když za ním zapadly dveře, byt byl tichý. Syn vyšel z pokoje a beze slov mě objal.
Postupně se vrátil jeho smích. Znovu si se mnou sedal ke stolu. Atmosféra doma se uklidnila.
Často si říkám, co by se stalo, kdybych ho tehdy neposlechla. Někdy nebezpečí nekřičí. Usmívá se, připravuje snídani a mluví klidným hlasem.
Ale když vám dítě řekne, že má strach, je třeba naslouchat.
Vybrala jsem si syna. A nikdy jsem toho rozhodnutí nelitovala.