Která nedávala smysl. Zatímco celé pohřebiště pokrývala silná vrstva sněhu a náhrobky se leskly pod ledovou krustou, jeden hrob zůstával podivně zelený.

Pracoval zde více než třicet let. Znal každý kámen, každou prasklinu v chodníku, každý strom podél plotu. Viděl stovky pohřbů, prožil nespočet zim. Ale něco takového ještě nezažil.

Na náhrobku stálo vytesáno:

„Milovanému synovi
1999–2025“

Sníh ležel všude kolem, jen ne na tomto místě. Tráva byla svěží, měkká, jako by pod zemí panovalo jaro. Nejprve si myslel, že někdo o hrob pečuje a pravidelně odhrnuje sníh. Začal proto přicházet dřív než obvykle, ještě před rozbřeskem. Čtyři dny po sobě dorazil ve čtyři ráno.

Nikdy nikoho neviděl.

Zem nad hrobem byla pokaždé teplá na dotek. Ne zmrzlá, ne tvrdá — ale poddajná a vlhká. Snažil se sám sebe přesvědčit, že jde o zvláštnost půdy nebo o staré potrubí pod zemí. Jenže žádné potrubí zde podle plánů nevedlo.

Pátého rána už to nevydržel. Vzal lopatu a rozhodl se, že zjistí pravdu.

Země se rozestupovala podezřele snadno, jako by byla nedávno přehrabána. Každý záběr lopaty v něm vyvolával silnější pocit, že dělá něco, co by dělat neměl.

V hloubce necelého metru narazil na kov.

Ne na dřevo rakve. Ne na kámen. Na pevný kovový povrch.

Ztuhl.

Klekl si a začal hlínu odhrnovat rukama. Postupně se objevila kovová schránka, masivní, hermeticky uzavřená, upevněná šrouby po obvodu. Nebyl na ní žádný kříž, žádná jmenovka. Jen nenápadné technické označení.

Vzpomněl si na pohřeb. Bylo to na jaře, za vytrvalého deště. Matka zesnulého sotva stála na nohou. Obyčejná rakev, tichý obřad, pár příbuzných. Nic neobvyklého.

A přesto pod zemí leželo něco zcela jiného.

Když se dotkl kovu, ucítil slabé vibrace.

Rychle ucukl rukou.

Ne, nebyl to klam. Vibrace byly jemné, rytmické. Jako by uvnitř pracoval nějaký mechanismus. Nebo jako by tam něco… žilo.

Zadržel dech a zaposlouchal se. Ticho zimního rána bylo téměř absolutní. A pak to uslyšel znovu — tlumený úder zevnitř.

Srdce mu bušilo až v krku.

Začal horečně povolovat šrouby. Ruce se mu třásly, klíč mu několikrát vyklouzl. Když konečně nadzvedl víko, vyvalil se na něj proud teplého vzduchu.

Uvnitř nebylo žádné tělo.

Rakev byla prázdná.

Místo ostatků spatřil podivné zařízení — kovový modul s kabely, světelnými indikátory a hadicemi vedoucími hlouběji do země. Několik kontrolek slabě svítilo zeleně.

V tu chvíli uslyšel kroky za zády.

Pomalu se otočil.

Stál tam mladý muž. Bez čepice, bez kabátu vhodného do mrazu. Jeho tvář byla bledá, oči podivně klidné.

Správce ho okamžitě poznal. Stejná tvář jako na fotografii u náhrobku.

„To není možné…“ zašeptal.

„Neměl jste kopat,“ řekl mladík tiše.

„Ty… jsi přece mrtvý.“

„To, co jste viděl při pohřbu, bylo určeno pro ostatní,“ odpověděl klidně.

Správci přeběhl mráz po zádech.

„Co je to za zařízení?“ vydechl.

„Někdy se pod zem neukládají mrtví,“ pronesl mladý muž. „Někdy tam mizí ti, kteří musí zmizet.“

Vzduch jako by zhoustl. Správce si náhle všiml, že z úst mladíka nevychází žádná pára.

Země se náhle zachvěla. Kovová schránka začala pomalu klesat hlouběji, jako by ji něco vtahovalo dolů. Hlína se sama sesouvala zpět na své místo.

Správce upadl do sněhu.

Když zvedl hlavu, mladík stál u okraje jámy.

„Zapomeňte na to, co jste viděl,“ řekl téměř smířlivě. „Jinak budete ležet vedle.“

Pak ustoupil do ranní mlhy — a zmizel.

Země se srovnala. Hrob vypadal opět nedotčeně. Jen tráva zůstávala jasně zelená uprostřed zimní bílé krajiny.

O několik dní později našli správce v jeho domku. Seděl potmě, pohled prázdný. Opakoval jen jednu větu:

„Nezamrzal… protože nebyl mrtvý.“

A ten hrob zůstává zelený dodnes, i když mráz sevře celý hřbitov. Nikdo z nových zaměstnanců se k němu nepřibližuje.

Protože v zimním tichu se někdy zdá, že pod zemí něco stále dýchá.