A „potom“. Srazilo ho auto, když jel ze školy na kole. Byla to obyčejná cesta, kterou znal nazpaměť. Slunečné odpoledne. A pak jen sirény, křik, nemocniční chodba a slova lékaře, která mi dodnes zní v hlavě.

Od té chvíle je všechno jiné. Dům, který byl plný smíchu a dětského dupotu, je teď tichý. A to ticho je někdy horší než jakýkoli hluk. Lucasovy boty stojí u dveří, jeho oblíbená mikina stále visí na věšáku. Nedokážu ji uklidit. Jako bych tím definitivně přiznala, že se už nikdy nevrátí.

Mám ještě pětiletou Ellu a svého manžela. Jsou to jediné světlo, které mi zůstalo. Kvůli nim vstávám z postele, vařím snídani, snažím se usmívat. Ale často se přistihnu, že stojím uprostřed kuchyně a čekám, že uslyším známé: „Mami, jsem doma!“

Jedno odpoledne Ella seděla u kuchyňského stolu a malovala. Byla nezvykle tichá. Pak najednou řekla klidným hlasem:

„Mami, viděla jsem Lucase v okně.“

Ztuhla jsem.

„V jakém okně, zlatíčko?“ zeptala jsem se opatrně.

„V tom domě naproti. Někdy tam stojí. A mává mi.“

Snažila jsem se usmát a pohladila ji po vlasech. Říkala jsem si, že jí bratr chybí a že si ho jen představuje. Děti prožívají smutek jinak.

Později jsem našla její obrázek. Byl na něm chlapec stojící u okna. Světlé vlasy. Modré tričko — přesně takové, jaké Lucas miloval. Vedle něj malá holčička se zdviženou rukou. Rozbušilo se mi srdce.

Tu noc jsem nemohla spát. Seděla jsem u okna a dívala se na dům naproti. Byl tmavý a klidný. Nikde nikdo.

Ráno jsem šla ven se psem. Snažila jsem se na ten dům nedívat. Ale stejně jsem zvedla oči.

A zůstala jsem stát.

V okně ve druhém patře stál chlapec.

Světlé vlasy. Štíhlá postava. Díval se přímo na mě. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem sotva dýchala. Byl Lucasovi neuvěřitelně podobný. Naklonil hlavu stejným způsobem. A pomalu zvedl ruku, jako by chtěl zamávat.

V tom okamžiku se závěsy prudce zatáhly.

Stála jsem na chodníku a nebyla schopná pohybu. Možná je to jen sousedův syn, říkala jsem si. Nikdy jsme se moc neznali.

Ale celý den jsem na to nemohla přestat myslet.

Večer jsem přešla ulici. Každý krok byl těžký. V domě svítilo světlo. Zastavila jsem se před dveřmi a silně zaklepala.

Otevřela žena kolem čtyřicítky. Dívala se na mě překvapeně.

„Prosím?“ řekla.

Polkla jsem.

„Máte syna? Světlovlasého chlapce… asi osm let?“

Na okamžik zaváhala. „Ano.“

„Mohu ho vidět?“

Zavolala do domu: „Marku!“

Z chodby vyšel chlapec. Světlé vlasy. Jemné rysy. Nebyl to Lucas. A přesto se mu podobal tak moc, až to bolelo.

A pak jsem si všimla jeho trička.

Bylo modré.

Úplně stejné.

Dívala jsem se na něj a snažila se přesvědčit sama sebe, že je to jen náhoda. Že můj mozek hledá známé tvary, aby zmírnil bolest.

„Jste v pořádku?“ zeptala se žena tiše.

Přikývla jsem, i když jsem si jistá nebyla.

Když jsem odcházela, ještě jednou jsem se otočila. A na vteřinu se mi zdálo, že za Markem, v tmavé chodbě, stojí další malá postava.

Světlá.

Tichá.

Dívala se na mě.

Mrkla jsem — a byla pryč.

Od té chvíle nevím, čemu věřit. Rozumu, nebo srdci.

Ale když mi Ella druhý den znovu řekla, že Lucas stojí v okně a mává jí, už jsem se neusmála.

Protože tentokrát jsem si nebyla jistá, že si to jen představuje.