Zůstala jsem nad tím stát a přemýšlela. Tvar byl až příliš dokonalý, barva nepřirozeně sytá a drobné „rožky“ po stranách vypadaly téměř uměle. Když jsem se ale sklonila blíž, najednou se to pohnulo.

V tu chvíli mi doslova poskočilo srdce. To, co vypadalo jako obyčejný kousek listu, se lehce zachvělo, jako by cítilo můj pohyb. Byl to jen malý, téměř nepostřehnutelný pohyb, ale stačil k tomu, abych pochopila — není to ani list, ani hračka.

Pomalu jsem si dřepla a snažila se nedělat prudké pohyby. V místnosti se rozhostilo zvláštní ticho, jako by i vzduch na okamžik ztuhl. Ten malý zelený „list“ ležel na podlaze a znovu se ani nepohnul, jako by se snažil dokonale splynout s okolím.

„Co to vlastně je?“ zašeptala jsem sama pro sebe.

Zvědavost se mísila s lehkou nervozitou. Hlavou mi probíhaly různé myšlenky — od nějakého exotického hmyzu až po zvláštní tvora, který se sem dostal úplnou náhodou. Sluneční světlo z okna dopadalo přímo na něj a ještě víc zdůrazňovalo jeho neuvěřitelně jasnou zelenou barvu.

Opatrně jsem natáhla ruku, ale zastavila jsem se jen pár centimetrů nad ním. V tom okamžiku se znovu pohnul — tentokrát o něco výrazněji. Teď už nebylo pochyb: přede mnou bylo živé stvoření.

Nejpodivnější ale bylo to, že pořád vypadalo přesně jako list. Ne jen podobně — téměř dokonale. Nepravidelné okraje, jemné žilky, malé výčnělky… kdyby se nepohnulo, nikdy bych nepoznala, že jde o něco živého.

A pak se to pomalu otočilo.

Velmi pomalu, skoro neznatelně. Ale stačilo to, abych zahlédla malé tmavé oči. Dvě drobné lesklé tečky se na mě dívaly přímo z toho „listu“.

Po zádech mi přeběhl mráz.

V tu chvíli mi došlo, že jsem jen pár centimetrů od tvora, který je dokonale přizpůsobený k maskování. Příroda ho vytvořila tak, aby ho nikdo neodhalil — ani pták, ani člověk.

Ale jak se dostal až sem, do domu?

Chvíli jsme na sebe jen tiše hleděli. Nepokoušel se utéct. Nehýbal se. Jen se lehce pohupoval, jako by ho kolébal neviditelný vánek.

A pak se stalo něco, co jsem vůbec nečekala.

Tvor pomalu zvedl přední nožky — tenké a téměř průhledné — a udělal krátký, prudký pohyb dopředu.

Lekla jsem se natolik, že jsem rychle ucukla a málem převrhla židli za sebou.

Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela ve vlastních uších. V hlavě mi běžela jediná otázka: co je to za podivné stvoření?

Podívala jsem se znovu na podlahu.

Leželo tam stejně jako předtím.

Ten samý zelený „list“, který vypadal, jako by právě spadl z rostliny. Naprosto nehybný. Na první pohled úplně obyčejný.

Kdyby teď někdo vstoupil do místnosti, pravděpodobně by si ho ani nevšiml.

Ale já už věděla pravdu.

Nebyl to list.
Nebyla to hračka.

Bylo to živé stvoření, které mě ještě před pár vteřinami pozorovalo stejně pozorně, jako jsem já pozorovala jeho.

A tehdy mě napadla ještě znepokojivější myšlenka.

Pokud se jeden takový „list“ dokázal dostat do domu úplně nepozorovaně…

kolik dalších může být kolem nás, aniž bychom si toho vůbec všimli?