Seděla jsem opřená o polštáře na okraji porodnické postele. Ruce se mi ještě lehce třásly únavou po porodu. Na klíně mé čtyřleté dcery Lízy leželo drobné tělíčko její malé sestřičky. Líza měla na sobě svůj oblíbený červený overal a vlásky stažené do trochu rozcuchaného culíku. Držela miminko opatrně, téměř posvátně, jako by v rukou svírala něco nesmírně vzácného.

V jejích očích se lesklo zvláštní světlo. Nebyla to jen dětská radost. Byla v tom zvláštní směs nadšení a nečekané vážnosti, jakou jsem u tak malého dítěte ještě nikdy neviděla.

Vzduch v pokoji voněl dezinfekcí a jemnou vůní dětské pokožky. Každý nádech mi připomínal, jak obrovskou vděčnost cítím. Celé těhotenství jsem se totiž bála jedné věci – jak Líza přijme svou malou sestru. Bude žárlit? Bude se cítit odstrčená? Nebo smutná?

Když jsem ale viděla, jak něžně miminko drží a tiše mu šeptá „pššš“, zdálo se mi, že všechny mé obavy byly zbytečné.

Pak se však Líza trochu naklonila blíž k tváři miminka a potichu zašeptala:

— Teď už mám někoho.

Usmála jsem se.

— Nekoho na co, zlatíčko? — zeptala jsem se jemně.

Pořád se dívala na malou tvářičku, kterou pomalu hladila prstem, a odpověděla tichým hlasem:

— Abych měla komu svěřovat tajemství.

V tu chvíli mi po zádech přeběhl mráz.

— Jaká tajemství, Lízo? — zeptala jsem se a snažila se znít klidně.

Podívala se na mě. Její pohled byl najednou překvapivě vážný, až příliš dospělý na čtyřleté dítě. Pomalu přikývla a řekla naprosto jasně:

— Taková, která neříkám tatínkovi.

Nevěděla jsem, co odpovědět. Natáhla jsem ruku, chtěla jsem ji pohladit, ale ona se znovu naklonila k miminku. Tentokrát mu pošeptala další větu.

Větu, která způsobila, že monitor vedle mé postele hlasitě zapípal.

Sestra stojící ve dveřích ztuhla a překvapeně se na nás podívala.

Líza totiž zašeptala:

— Jestli bude tatínek zase zlý… my mu to neřekneme, dobře?

Na okamžik jsem přestala dýchat.

— Lízo… — zašeptala jsem. — Proč to říkáš?

Podívala se na mě naprosto klidně.

— Protože to bude naše tajemství.

Snažila jsem se přesvědčit samu sebe, že děti někdy říkají podivné věci. Možná něco slyšela ve školce. Možná si něco jen vymyslela.

Ale její hlas zněl až příliš jistě.

— Jaké tajemství? — zeptala jsem se opatrně.

Líza pohladila malou ručičku miminka.

— Tatínek si někdy v noci povídá sám se sebou.

Zamračila jsem se.

— O čem?

Pokrčila rameny.

— Říká, že se brzy všechno změní.

Sestra vedle mě se pokusila situaci uklidnit.

— Děti mají někdy velkou fantazii, — řekla jemně.

Ale Líza okamžitě zavrtěla hlavou.

— Já si nevymýšlím.

Pak se znovu naklonila k miminku a zašeptala:

— Já ti to později všechno vysvětlím.

Právě v tu chvíli se dveře pokoje pomalu otevřely.

Na prahu stál můj manžel.

Usmíval se.

Ale ten úsměv mi najednou připadal zvláštní. Příliš napjatý. Nepřirozený.

— Jak se mají moje holky? — zeptal se.

Líza okamžitě ztichla a pevněji sevřela miminko.

— Opatrně, — řekla jsem rychle. — Dej miminko mamince.

Poslechla mě, ale oči z otce nespustila ani na vteřinu.

Přistoupil blíž k posteli.

— Tak co, už jste se seznámily? — zeptal se s úsměvem.

Líza přikývla.

A pak řekla větu, která mi znovu rozbušila srdce.

— Tati, já už jí to řekla.

Manžel se zarazil.

— Co jsi jí řekla?

Líza se na něj několik vteřin dívala a potom tiše odpověděla:

— O tom, co říkáš v noci.

Na okamžik mu z tváře zmizel úsměv.

Jen na malý okamžik.

Pak se znovu usmál a zasmál se.

— Ach ty dětské fantazie…

Jenže mně v tu chvíli hlavou probleskla vzpomínka.

Jednou v noci jsem se probudila žízní a slyšela jsem, jak můj manžel mluví v kuchyni.

Myslela jsem si, že telefonuje.

Ale když jsem přišla blíž, stál tam úplně sám.

Bez telefonu.

Tehdy řekl, že jen přemýšlí nahlas.

Tenkrát jsem tomu nevěnovala pozornost.

Ale teď, když jsem viděla vážný výraz své čtyřleté dcery, mě poprvé v životě skutečně zamrazilo.

A právě v té chvíli se Líza znovu naklonila k miminku a zašeptala větu, kterou jsem tentokrát slyšela naprosto jasně:

— Neboj se. Když bude potřeba… schováme se před ním spolu.