Při neopatrném pohybu se voda rozlila po lesklých parketách a roztekla se v tenkých pramíncích po podlaze, kterou už Maya toho rána dvakrát vytírala. Ruce se jí třásly, když pomalu posouvala mop sem a tam a snažila se dostat i do posledního rohu pod těžkou kredencí.

Na chvíli se zastavila a jednou rukou si přidržela spodní část zad.

Byla v šestém měsíci těhotenství.

Bolest páteře ji trápila už několik týdnů, ale dnes byla silnější než obvykle. Byla hluboká a tíživá, jako by její tělo tiše prosilo o odpočinek, který si však nemohla dovolit.

Za jejími zády se náhle ozval hlas Heleny, který prořízl ticho obývacího pokoje.

„Tam jsi vynechala místo.“

Maya se ani neotočila.

Helena seděla pohodlně na krémové pohovce, listovala lesklým architektonickým časopisem a pomalu popíjela studený čaj z křišťálové sklenice. Z toho místa se celé ráno téměř nepohnula.

„Podlaha musí zářit,“ dodala Helena ostře. „Leo má rád, když je doma všechno perfektní.“

Maya jen tiše polkla únavu.

„Ano, Heleno.“

Kdysi se jí její manželství s Leem zdálo jako splněný sen.

Když se poznali, byl pozorný, něžný a vždy věděl, co říct. Nosil jí květiny jen tak, bez zvláštního důvodu, psal jí dlouhé zprávy pozdě v noci a často opakoval, že je to nejdůležitější člověk v jeho životě.

Maya tehdy věřila každému jeho slovu.

Byla přesvědčená, že našla muže, se kterým může zestárnout.

Jenže ten sen se postupně začal rozpadat.

Po svatbě se věci začaly měnit. Nejprve nenápadně. Leo začal častěji zůstávat v práci déle. Pak přestal odpovídat na zprávy. A nakonec se v jejich domě objevil další hlas — hlas jeho matky.

Helena.

Přistěhovala se k nim údajně jen na krátkou dobu, protože se v jejím bytě dělala rekonstrukce. Jenže týdny se změnily v měsíce a Helena nikam neodcházela.

Její přítomnost byla každým dnem těžší.

Nikdy nekřičela. Nedělala scény.

Jen neustále pozorovala.

Každý Mayin pohyb byl pod jejím chladným pohledem. Když talíř nestál přesně tam, kde měl být, okamžitě si toho všimla. Když na stole zůstala drobná šmouha, upozornila na ni. A pokud byla večeře hotová o pár minut později, povzdechla si, jako by šlo o velkou katastrofu.

A Leo…

Leo se téměř nikdy nezastal své ženy.

„Máma to myslí dobře,“ říkal jen unaveně. „Neber si to tak.“

Jenže Maya si to brala.

Obzvlášť teď.

Přejela mopem po posledním mokrém místě a pomalu se narovnala. V zádech ji prudce píchlo a ona tiše zalapala po dechu. Dítě v jejím břiše se lehce pohnulo, jako by také cítilo napětí.

Maya si položila ruku na břicho.

„To bude dobré,“ zašeptala téměř neslyšně.

„Co si to tam mumláš?“ ozvala se chladně Helena.

„Nic.“

„Tak pokračuj. Leo se brzy vrátí.“

Ta věta zněla skoro jako varování.

Maya odložila mop ke zdi. Voda v kbelíku se lehce zavlnila a ona měla na okamžik pocit, že už opravdu nemá sílu.

Celou noc téměř nespala.

Dítě se hýbalo, záda bolela a myšlenky jí nedaly klid.

V posledních týdnech si stále častěji kladla jednu otázku.

Proč s ní Leo skoro nemluví?

Dříve se vždy ptal, jak se měla. Teď sotva přišel domů, zavřel se v pracovně nebo dlouho seděl s telefonem v ruce. Někdy si ani nevšiml, že je Maya úplně vyčerpaná.

„Už jsi skončila?“ zeptala se znovu Helena.

Maya přikývla.

Helena konečně zavřela časopis a pomalu vstala. Prošla se po místnosti a pečlivě si prohlížela podlahu, jako by kontrolovala práci cizí služebné.

Několik vteřin bylo ticho.

„Ujde to,“ řekla nakonec chladně. „Ale u okna jsou pořád šmouhy.“

Maya se tam podívala.

Téměř nic nebylo vidět.

Ale věděla, že nemá smysl odporovat.

Znovu vzala mop.

V tom okamžiku se ozval zvuk otevíraných vstupních dveří.

Leo se vrátil domů.

Mayino srdce se na chvíli rozbušilo rychleji. Vždy doufala, že když přijde domů, něco se změní. Že uvidí, jak je unavená. Že ji obejme nebo jí řekne alespoň pár milých slov.

Jenže místo toho se z chodby ozval hlas Heleny:

„Leo, přišel jsi právě včas. Tvoje žena dnes sotva zvládá domácnost.“

Maya ztuhla.

Pomalu se otočila.

Leo stál ve dveřích obývacího pokoje a sundával si sako. Jeho pohled přejel po podlaze, po kbelíku a nakonec se zastavil na jejím obličeji.

Na okamžik zavládlo zvláštní ticho.

A pak řekl větu, ze které Maye doslova ztuhla krev v žilách.

„Máma má pravdu. Jestli to nezvládáš už teď… co bude, až se narodí dítě?“

V místnosti jako by se ochladilo.

Maya ucítila, jak se jí uvnitř všechno stáhlo.

Čekala únavu. Čekala lhostejnost.

Ale ne tohle.

V hlavě se jí náhle vybavila drobnost, které si poslední týdny nechtěla všímat.

Noční telefonáty.

Zavřené dveře Leoovy pracovny.

A zprávy, které rychle mazal.

A také slova, která zaslechla včera večer.

„Brzy to vyřešíme… jen ještě chvíli počkej.“

Tehdy nad tím mávla rukou.

Ale teď…

Najednou všechno začalo dávat děsivý smysl.

Maya pomalu položila mop.

Podívala se nejprve na Helenu a potom na Lea.

A tiše se zeptala:

„Leo… co přesně chcete brzy vyřešit?“

V místnosti znovu zavládlo ticho.