Daniel stál u čerstvé hrobky svého dědečka a pevně svíral lopatu. Boty měl zabořené hluboko v blátě, ale nepřestával kopat.

Ještě před třemi dny zemřel jeho dědeček Artur — podivný starý muž, který téměř celý život prožil sám ve velkém domě na kopci. Lidé ve městě o něm říkali, že je trochu blázen. Neustále něco kreslil do starých sešitů, zapisoval podivné myšlenky a často mluvil o „tajemstvích lidské duše“.

Po pohřbu Daniel našel zvláštní vzkaz. Byl napsaný dědečkovým rukopisem na zadní straně staré fotografie.

„Danieli. Jestli tohle čteš, znamená to, že už nemám čas. Třetí noc po mém pohřbu rozkopej můj hrob. Podívej se pod rakev. Nedovol, aby tajemství zůstalo v zemi.“

Daniel dlouho přemýšlel, že jde jen o poslední zvláštní žert starého muže. Ale ta slova mu nedala spát.

A tak teď, třetí noc po pohřbu, stál na hřbitově a kopal.

Po několika hodinách se lopata náhle zastavila o něco tvrdého. Daniel rychle odhrnul hlínu rukama. Pod vrstvou mokré zeminy se objevilo víko jednoduché borovicové rakve.

Byla to přesně ta rakev, kterou před třemi dny viděl při pohřbu.

S námahou ji otevřel pomocí páčidla.

Uvnitř ležel jeho dědeček. Bledý, nehybný, téměř jako vosková figurína. Daniel se sklonil blíž, aby pochopil, co měl dědeček na mysli.

A tehdy si všiml něčeho zvláštního.

Dno rakve nebylo ze dřeva.

Pod látkou byla tmavá kovová deska. Daniel opatrně odsunul tělo stranou a strhl látku.

Pod ní byl kulatý kovový poklop z černého železa. Uprostřed měl velký rezavý kruh.

„Co jsi tu ukryl, dědo…?“ zašeptal Daniel.

Zatáhl za železný kruh.

Poklop se s těžkým skřípáním otevřel.

Pod rakví byla hluboká svislá šachta. Do temnoty vedl starý železný žebřík.

Světlo baterky mizelo v černé díře pod ním.

Každý normální člověk by poklop zavřel a odešel. Daniel ale začal sestupovat dolů.

Deset příček.

Dvacet.

Padesát.

Nakonec jeho nohy dopadly na studenou kamennou podlahu.

Posvítil kolem sebe.

Byla to kulatá podzemní místnost. Kamenné stěny byly pokryty podivnými symboly, náčrty a neznámými vzorci.

Uprostřed místnosti stály těžké dveře.

Vypadaly zvláštně — jako by byly vyrobené z bílé kosti.

Neměly kliku. Jen prohlubeň ve tvaru lidské dlaně.

Daniel se pomalu přiblížil a položil ruku do otvoru.

Dveře se s tichým zvukem otevřely.

Udělал krok dopředu.

A v tu chvíli se jeho výkřik rozlehl po celém podzemí.

Před ním se totiž rozprostíral obrovský sál.

Po obou stranách stály dlouhé kovové police, na nichž byly stovky skleněných nádob naplněných zvláštní tekutinou.

Uvnitř každé nádoby plavalo něco, co připomínalo malého člověka.

Mělo drobné ruce.

Tenké prsty.

Malou hlavu.

Daniel si nejdřív myslel, že jde o nějaké staré biologické experimenty. Ale když posvítil baterkou na nejbližší nádobu…

něco uvnitř se pohnulo.

Malé víčko se pomalu otevřelo.

A zakalené oči se podívaly přímo na něj.

Daniel ustoupil o krok.

Srdce mu bušilo tak silně, že téměř neslyšel vlastní dech.

Na každé nádobě byla připevněna kovová tabulka.

Otřel jednu z nich rukávem.

„EXPERIMENT 1 — PAMĚŤ“

Další nádoba.

„EXPERIMENT 6 — STRACH“

Třetí.

„EXPERIMENT 14 — VINA“

Daniel cítil, jak mu po zádech přebíhá mráz.

Nebyla to obyčejná stvoření.

Byly to části lidské osobnosti.

Strach.

Hněv.

Soucit.

Lítost.

Naděje.

Stovky lidských emocí oddělených do samostatných bytostí.

A pak si všiml něčeho, co mu téměř zastavilo srdce.

Na jedné z nádob byla stará fotografie.

Byla to jeho fotografie.

Pod ní stálo:

„EXPERIMENT 203 — DANIEL“

Ruce se mu začaly třást.

„Co jsi udělal… dědo…?“ zašeptal.

A v tu chvíli se za jeho zády ozval klidný hlas.

„Čekal jsem, až sem přijdeš.“

Daniel se otočil.

U starého pracovního stolu stál muž.

Jeho dědeček Artur.

Ten samý muž, kterého před třemi dny pochovali do země.

Artur se pomalu usmál.

„Lidé si myslí, že člověk je jen tělo,“ řekl klidně. „Ale ve skutečnosti je složený z mnoha sil. Strach, soucit, vina, odvaha… Já jsem přišel na to, jak je oddělit.“

Ukázal na řady nádob.

„Každá z těch bytostí je jedna část lidské duše.“

Daniel ustupoval dozadu.

„Tohle je šílenství…“

Artur zavrtěl hlavou.

„Ne. Je to budoucnost.“

Pak ukázal na nádobu s Danielovou fotografií.

„Tam je uložená tvoje svědomí.“

Daniel zbledl.

V tu chvíli se sálem ozvalo prasknutí.

Jedna skleněná nádoba praskla.

Pak druhá.

Pak třetí.

Tekutina se rozlévala po kamenné podlaze.

Malé bledé bytosti začaly pomalu vylézat ven.

Desítky očí se otevřely.

A všechny se dívaly jen na něj.

Z temnoty se ozvaly stovky tichých hlasů.

„Vrať nás… zpátky…“

A v tu chvíli Danielova baterka zhasla.