Jenže čím víc jsem z povrchu stírala bílý prášek, tím jasnější bylo, že to dřevo není.

Tvar byl až příliš pravidelný… a zároveň znepokojivě nepřirozený.

Povrch byl hladký, s jemnými rýhami, jako by se někdo pokusil dát tomu předmětu konkrétní podobu. Když jsem se ho dotkla, ucítila jsem chlad. Ne obyčejný chlad věcí v místnosti, ale jakýsi „mrtvý“ chlad, ze kterého mi po zádech přeběhl mráz.

Rychle jsem ucukla rukou.

„To není možné…,“ zašeptala jsem do ticha bytu.

Ale zvědavost byla silnější než strach.

Znovu jsem se sklonila, vzala balíček opatrně mezi prsty a pokračovala v rozbalování. Celofán tiše šustil, jako by se bránil. S každou další vrstvou rostlo napětí, jako bych neodhalovala obyčejný předmět, ale něco, co mělo zůstat navždy skryté.

Když jsem ho konečně osvobodila z obalu, zadržela jsem dech.

Byla to… panenka.

Ale ne obyčejná.

Byla podivně těžká, jako by uvnitř skrývala něco pevného. Obličej — pokud se to tak dalo nazvat — byl vyřezaný hrubě, a přesto s děsivou přesností. Oční důlky byly hluboké, prázdné, ale cosi v nich ulpívalo — zbytky tmavé barvy… nebo něco horšího.

Ústa byla lehce pootevřená, jako by chtěla promluvit.

A nejděsivější detail — kolem „krku“ měla tenkou nit, zaříznutou do materiálu, jako stopu po utažení.

Zatočila se mi hlava.

„Proč… je to v mouce?“ vydechla jsem.

Odpověď nepřišla.

Ale v hlavě se začaly skládat ty nejhorší scénáře.

Najednou jsem si vzpomněla na toho muže z trhu. Na jeho pohled. Vyhýbal se mi očima, jako by se mě bál. Tehdy jsem to přešla, ale teď… to dávalo jiný smysl.

Jako by se toho pytle chtěl co nejrychleji zbavit.

Té… věci.

Instinktivně jsem sáhla po telefonu. Prsty se mi třásly, ale nedokázala jsem se rozhodnout — komu vlastně zavolat? Policii? Co jim řeknu? „Dobrý den, našla jsem panenku v mouce“?

Znělo to absurdně.

Ale nechat si to doma bylo ještě horší.

A pak se stalo něco, co mě definitivně vyděsilo.

Panenka… vydala zvuk.

Tichý. Sotva slyšitelný. Jako by se uvnitř něco pohnulo.

Ztuhla jsem.

„Ne… to se mi jen zdálo,“ snažila jsem se uklidnit.

Ale o vteřinu později se ozvalo znovu.

Skřípnutí.

Jako by uvnitř opravdu něco bylo.

Rychle jsem ustoupila od stolu, židle se s rachotem převrátila. Srdce mi bušilo tak silně, že jsem ho slyšela v uších.

„Tam nemůže nic být…,“ opakovala jsem si, ale už jsem tomu nevěřila.

Znovu jsem se přiblížila — tentokrát opatrněji.

A tehdy jsem si všimla detailu, který mi předtím unikl.

Na zádech panenky byl šev.

Úhledný, ale zjevně určený k otevření.

V tu chvíli mi to došlo.

To není jen panenka.

Je to schránka.

A to, co je uvnitř… může být cokoliv.

Roztřásla jsem se.

Stála jsem v kuchyni, kolem mě rozsypaná mouka, a uvědomila si, že jsem se nechtěně zapletla do něčeho, co jsem raději nikdy neměla objevit.

Ale teď už nebylo cesty zpět.

Zhluboka jsem se nadechla, vzala nůž a pomalu se přiblížila k panence.

Čepel se dotkla švu.

A v tu chvíli jsem věděla: jakmile to otevřu, nic už nebude jako dřív…