Všechno vypadalo tak obyčejně, jako by se nic nestalo. Alexej se na okamžik zastavil a snažil se uklidnit dech. Srdce mu bušilo tak silně, že měl pocit, že ho všichni slyší.

Posadil se ke svému místu u okna a odvrátil pohled, aby skryl výraz ve tváři. V hlavě mu zněla jediná myšlenka: „Teď bude všechno moje.“ Byt, peníze, podnikání, pojistka… Tolik měsíců plánoval tento okamžik, přetvařoval se, hrál roli milujícího manžela, snášel její chlad. A to všechno kvůli tomuto.

Jenže o pár minut později se stalo něco, co úplně zničilo jeho jistotu.

Nejprve se ozval ostrý zvuk brzd. Vlak prudce trhl, až cestující vykřikli. Někdo upustil sklenici, děti se rozplakaly. Alexej zvedl hlavu a srdce se mu znovu rozběhlo jako splašené.

— Co se děje? — ozývalo se kolem.

Vlak začal zpomalovat přímo na mostě.

Po zádech mu přeběhl mráz. „To není možné… nikdo nic neviděl…“

Pak se ozvalo hlášení, které ho doslova ochromilo:

— Vážení cestující, prosíme o klid. Došlo k mimořádné události. Vlak bude dočasně stát.

Alexej vyskočil. Nedokázal zůstat sedět. Něco ho táhlo zpět — k těm dveřím mezi vagóny.

Znovu vyšel ven.

Vítr zesílil, most duněl pod vahou soupravy. Přistoupil k zábradlí a podíval se dolů.

A v tu chvíli ho zachvátil skutečný děs.

Dole, na skalnatém výčnělku u řeky… se někdo hýbal.

Nejprve tomu nevěřil. Zamrkal, přivřel oči.

Byla to Marina.

Byla naživu.

Její šaty se zachytily o skálu a zmírnily pád. Ležela nehybně, ale pak se pomalu pohnula, snažila se zvednout. Ruka se jí chvěla, když se opírala o kámen, a pak se pokusila posadit.

Alexej od zábradlí ucouvl, jako by se spálil.

— Ne… to není možné… — zašeptal.

Ale to nebylo všechno.

Z druhé strany mostu už běželi lidé — někdo z cestujících pád zahlédl a zalarmoval ostatní. Průvodčí křičeli, někdo volal záchranné složky.

A najednou se za Alexejem ozval hlas:

— Pane… nebyl jste tu před chvílí s jednou ženou?

Otočil se.

Stál tam starší muž, jeden z cestujících. Jeho pohled byl soustředěný a podezřívavý.

— Já… nevím, o čem mluvíte, — zamumlal Alexej, ale hlas se mu třásl.

Muž však pokračoval:

— Viděl jsem to. Strčil jste ji dolů.

Ta slova zněla jako rozsudek.

Alexej ustoupil o krok, pak o další. V hlavě mu vířily myšlenky: utéct? zapírat? předstírat nehodu?

Ale bylo pozdě.

Za několik minut dorazili zaměstnanci železnice i policie. Požádali Alexeje, aby šel s nimi. Ruce se mu třásly, když mu na zápěstí zacvakla pouta.

Snažil se něco říct, vysvětlovat, ale slova se mu pletla a ztrácela smysl.

Dole mezitím záchranáři sestupovali k Marině.

Byla těžce zraněná, ale žila.

A to nejhorší pro Alexeje nebylo, že přežila.

Ale že mohla říct pravdu.

Když ho odváděli úzkou chodbou mezi vagóny, naposledy se ohlédl na most a do propasti, kam ji před několika minutami s jistotou strčil.

Myslel si, že to bude rychlé a bez následků.

Jenže osud rozhodl jinak.

Někdy jediný okamžik — jediné rozhodnutí — znamená začátek konce.

A pro Alexeje tím všechno teprve začínalo…