Nehledali jsme nic zvláštního, chtěli jsme si jen vyčistit hlavu a na chvíli uniknout každodennímu shonu. Netušili jsme však, že právě ten den narazíme na něco, co nám ještě dlouho nedá spát.

Podél zarostlého plotu jsme si všimli podivného předmětu. Na první pohled vypadal jako kus starého kovu, možná zbytek nějakého zemědělského nářadí. Ale když jsme přišli blíž, okamžitě nám bylo jasné, že to není obyčejná věc. Měl zvláštní tvar, jako by byl složen z několika různých součástí. Povrch byl tmavý, opotřebovaný, pokrytý sotva viditelnými rytinami. Některé části se dokonce daly lehce pohnout, což působilo až znepokojivě.

Vzali jsme ho s sebou.

Doma jsme se snažili zjistit, co to vlastně je. Hledali jsme na internetu, porovnávali obrázky, procházeli různá fóra. Bez výsledku. Jako by ten předmět vůbec nepatřil do moderního světa. Čím víc jsme se snažili, tím silnější jsme měli pocit, že jsme objevili něco, co mělo zůstat skryté.

Nakonec jsme se rozhodli zajít do staré knihovny v zapadlé části města. Bylo to místo, kde čas jakoby přestal existovat – prach na policích, zažloutlé stránky a ticho, které působilo téměř tísnivě. Starý knihovník si nás dlouze prohlédl, zvlášť když uviděl ten předmět v našich rukou. Na okamžik ztuhl, pak nás beze slova odvedl do zadní místnosti.

Tam vytáhl tlustou, koženou knihu. Listoval pomalu, jako by přesně věděl, co hledá. A pak se zastavil.

To, co jsme uviděli, nám doslova vyrazilo dech.

Na stránce byl nákres – naprosto totožný s tím, co jsme drželi v rukou.

Text byl starý, psaný archaickým jazykem, ale význam byl zřejmý. Nešlo o obyčejný nástroj. Podle knihy to byl jakýsi „signální přístroj“, určený ke kontaktu s něčím neznámým. Ne s lidmi. Ne s ničím, co bychom dokázali vysvětlit.

Podle záznamů mohl tento předmět odpovídat na otázky. Ale vždy za cenu. Nešlo o peníze – cena byla mnohem osobnější a děsivější.

Čím dál jsme četli, tím víc nám běhal mráz po zádech. Příběhy lidí, kteří zařízení použili a poté zmizeli. Jiní sice přežili, ale změnili se – jako by už nebyli úplně sami sebou.

Na konci stránky byla věta, která nás vyděsila nejvíc:

„Kdo ho najde, stává se součástí jeho příběhu.“

Knihovník náhle knihu zavřel a podíval se na nás vážným pohledem.

„Odneste to pryč,“ řekl tiše. „A nikdy se to nepokoušejte použít.“

Od té doby ten předmět schovávám v krabici, hluboko uložený.

Ale někdy… v noci… mám pocit, že z ní slyším tiché cvakání.

A tehdy si nejsem jistý, jestli je to jen moje představivost… nebo jestli se někdo – nebo něco – snaží odpovědět.