Všechno začalo tichými rozhovory za jejími zády. Nejprve jen šepot, pak odsuzující pohledy a nakonec i slova, před kterými se nedalo utéct. Ve vesnici o jejím osudu rozhodli rychle: mohla zůstat… ale bez dítěte. Nebo odejít — navždy. A nikdo se ani nepokusil předstírat, že existuje jiná možnost.

Anna se nehádala. Neplakala. Neprosila.

Tu noc, kdy bylo všechno definitivně jasné, si tiše sbalila pár věcí, zabalila novorozeně do teplé deky a pevně ho přitiskla k sobě. Dům plný vzpomínek zůstal za ní — spolu s lidmi, kteří ji ještě včera nazývali rodinou.

S prvními paprsky slunce už odcházela.

Před sebou měla jedinou cestu.

Po levé straně se táhl hustý les — temný, vlhký, plný znepokojivých zvuků. Po pravé zela hluboká rokle, odkud nebylo návratu. A přímo před ní — řeka.

Široká, ledová, s prudkým proudem, jako by měla vlastní vůli a nikoho nechtěla pustit dál.

Les znamenal neznámé. Rokle konec. Řeka byla jedinou šancí.

Za ní začínala cesta do města… tam, kde nikdo nezná její jméno a nesoudí ji podle minulosti.

Když Anna došla k vodě, ucítila na sobě pohledy. Už stáli za ní — příbuzní, sousedé, známé tváře. Ale v jejich očích nezůstalo ani trochu tepla.

Udělala první krok.

Ledová voda jí projela tělem jako nůž.

Ale nezastavila se.

Další krok. A další.

Voda stoupala výš, oblečení těžklo a proud se ji snažil strhnout.

— Jestli tu řeku přejdeš, Anno, už se nikdy nevracej! Pro nás přestaneš existovat! — ozval se hlas jejího bratra.

Neotočila se.

Ani na okamžik.

Jen pevněji sevřela dítě a tiše zašeptala:

„Raději pro ně zmizím… než abych zůstala mezi nimi.“

A šla dál.

Když jí voda sahala až k pasu, proud zesílil. Každý krok byl boj. Jako by ji samotná řeka chtěla zadržet.

A tehdy Anna zvedla oči.

Na druhém břehu něco stálo.

Ztuhla.

Nejdřív si myslela, že je to člověk. Vysoká postava, nehybná, téměř nepřirozená. Ale čím déle se dívala, tím víc cítila, že něco není v pořádku.

Dítě v její náruči tiše zakňouralo.

Anna ho instinktivně přitiskla blíž.

— To nic není… jen strach… — zašeptala, ale sama tomu nevěřila.

Za ní se ozval tlumený smích.

— Nedojde, — pronesl někdo chladně.
— Řeka to vyřeší za nás, — odpověděl jiný hlas.

Ta slova jí paradoxně dodala sílu.

Udělala další krok.

Voda jí sahala až k hrudi, tělo tuhla zimou, ruce ztrácely cit. Ale ona pokračovala.

Protože zpátky už nebylo kam jít.

Postava na druhém břehu se pohnula.

Teď ji viděla jasněji.

Byl to starý muž.

Jeho tvář byla podivně nečitelná a oči… ty se leskly nepřirozeným světlem.

Udělal krok směrem k ní.

A pak další.

A Anna náhle pochopila — čekal na ni.

— Kdo jste?! — vykřikla.

Muž chvíli mlčel.

— Ti, kteří tuto řeku překročí, se už nikdy nevrátí stejní, — řekl klidně.

Anna sevřela rty.

— Já už se nemám kam vrátit.

Stařec pomalu přikývl.

— Pak jdi dál. Ale pamatuj… cena bývá vždy vyšší, než si myslíš.

Anna udělala poslední krok.

Pod nohama ucítila pevnou zem.

Zvládla to.

Vyšla na břeh, třásla se zimou a vyčerpáním, ale stála.

Přežila.

Zvedla hlavu.

A strnula.

Stařec byl najednou příliš blízko.

A teď mu viděla do tváře.

Nebyla jen stará.

Byla… prázdná. Jakoby mimo čas.

A v jeho očích…

se neodrážela ona.

Ale něco za ní.

Anna se prudce otočila.

Nic.

Jen řeka.

Ale když se podívala zpět, stařec už natahoval ruku k dítěti.

— Dej mi ho.

— Ne! — ustoupila.

Muž se jen slabě usmál.

— Pak poslouchej. Překročila jsi hranici. Už nepatříš ani tam… ani sem.

Anna pocítila, jak ji zaplavuje strach.

— Co to znamená?

Stařec se k ní naklonil blíž.

— Znamená to… že už jdou pro tebe.

Za jejími zády se ozval zvuk.

Kroky.

Pomalé.

Těžké.

Anna se otočila — a krev jí ztuhla v žilách.

Z vody vystupovaly postavy.

Jedna za druhou.

Bledé tváře, prázdné oči, nepřirozené pohyby.

A mezi nimi…

poznala známé tváře.

Sousedé.

Příbuzní.

Ti, kteří ještě před chvílí stáli na břehu.

Ale tohle už nebyli oni.

Anna vykřikla.

A v tu chvíli pochopila to nejhorší:

ta řeka nebyla jen hranicí mezi břehy.

Brala si duše.

A ona nepřešla do nového života…

ale na místo, odkud se nikdo nevrací živý.