— „Vy… vy to taky slyšíte?..“

Policisté si vyměnili pohledy. Ta otázka zněla tak nepatřičně, že na okamžik zůstali stát v rozpacích. Jeden z nich udělal krok vpřed a snažil se mluvit klidně:

— „Co bychom měli slyšet?“

Muž se nervózně zasmál. Ten smích byl suchý, zlomený, jako by se v něm už dávno něco rozpadlo.

— „Oni… pod zemí… nikdy nepřestanou… ani na vteřinu…“

Ve sklepě se ještě víc ochladilo. Jeden z policistů zapnul silnější baterku a posvítil do hloubky tunelu. Hlína byla vlhká, místy se sesouvala. Stopy práce byly všude — ten člověk skutečně kopal bez přestávky.

— „Kdo — oni?“ zeptal se přísně druhý policista.

Muž prudce zvedl hlavu. Jeho pohled byl napjatý, téměř vyděšený.

— „Vy to nechápete… nejdřív to byl jen zvuk… jako by někdo škrábal… daleko… hodně daleko… Myslel jsem, že to jsou trubky nebo staré základy… ale pak…“

Odmlčel se. Dech se mu zrychlil.

— „Pak jsem začal rozlišovat slova…“

Ticho ve sklepě bylo tíživé. I samotní policisté na okamžik pocítili zvláštní napětí, jako by vzduch zhoustl.

— „Jaká slova?“ zeptal se tiše jeden z nich.

Muž se naklonil blíž, jako by se bál, že ho někdo uslyší.

— „Volali mě…“

V tu chvíli jeden z policistů nevydržel:

— „Dost. Zničil jste podlahu, vyhloubil tunel neznámo kam a děsíte lidi. Půjdete s námi.“

Muž však prudce ucukl a jeho tvář zkřivil strach.

— „Ne! Vy to nechápete! Když přestanu — oni se dostanou ven!“

Ta věta zůstala viset ve vzduchu jako rána.

— „Kdo se dostane ven?“ zeptal se policista už tvrdě.

Muž ukázal dolů, do temnoty tunelu.

— „Jsou už blízko… slyším je čím dál víc… Nejprve šeptali… pak začali klepat… A včera… včera začali… odpovídat…“

V tom okamžiku jeden z policistů prudce otočil hlavu.

— „Ticho.“

Všichni ztuhli.

A tehdy… se to stalo.

Z hlubin tunelu se ozval zvuk.

Nejprve sotva slyšitelný… jako když se někde v dálce sesouvá hlína. Pak zřetelnější. Jeden dutý úder.

Pak další.

A další.

Rytmus… přesný… těžký… děsivě povědomý.

Jako by… někdo… kopal nazpět.

Policisté zůstali stát bez hnutí. Jejich pohledy se střetly a poprvé se v nich objevil stín něčeho, co se snažili potlačit — pochybnosti.

— „Slyšeli jste to?..“ zašeptal jeden z nich.

Muž pomalu přikývl. Na tváři se mu objevil ten zvláštní úsměv — ne radostný, ne šílený… spíš odevzdaný.

— „Už chápete?.. Já jsem nekopal dolů…“

Na chvíli se odmlčel a pak dodal, upřeně hledíc do temnoty tunelu:

— „Snažil jsem se je zastavit…“

V tom okamžiku se zvuk zesílil.

Údery byly rychlejší. Blíž.

Hlína hluboko v tunelu se zachvěla.

Jeden z policistů vykřikl:

— „Všichni zpátky! Hned!“

Ale bylo pozdě.

Slabé světlo lampy se roztřáslo… a na zlomek vteřiny se zdálo, že se v hloubce tunelu něco pohybuje.

Něco… co tam nemělo být.

Něco, co nekopalo nahoru ani dolů…

Ale přímo k nim.