Artem udělal krok dopředu a pevně sevřel okraj lehátka.

— Můžete to normálně vysvětlit?! — vyhrkl nervózně.

Lékař si přejel rukou po tváři, jako by potřeboval setřást napětí.

— Musím to nahlásit, — řekl tiše. — Tohle není běžná situace.

Otočil monitor směrem k nim.

Na obrazovce byl plod. To bylo jasné. Ale vedle něj… bylo ještě něco.

Nejdřív to Alina nedokázala pochopit. Její mysl odmítala přijmout to, co vidí. Pak si ale všimla zvláštního tvaru — nepravidelného, hustého, jako by byl vpletený do tkání.

— To je… chyba? — zašeptala.

— Kéž by byla, — odpověděl lékař. — Ale ten obraz je příliš zřetelný.

Artem ustoupil o krok zpět.

— Chcete říct, že… v ní je něco cizího?!

Lékař neodpověděl. Už vytáčel číslo.

Minuty se vlečely nekonečně dlouho. Alina ležela bez hnutí a v hlavě se jí začaly skládat jednotlivé střípky. Gektor. Jeho podivné chování. Ten neklid, to neustálé snaha přiblížit se k jejímu břichu.

On to cítil.

Ta myšlenka ji vyděsila víc než cokoli jiného.

Za dvacet minut dorazili dva policisté. Bez zbytečných slov vstoupili do ordinace, krátce promluvili s lékařem a podívali se na obrazovku.

— Musíme provést další kontrolu, — řekl jeden z nich. — Může to souviset s určitými okolnostmi.

— Jakými okolnostmi?! — Artemovi se třásl hlas.

Odpověď ale nepřišla.

Alinu převezli na oddělený pokoj. Zakázali jí vstávat, omezili návštěvy a dokonce ji požádali, aby vypnula telefon.

Noc byla nekonečná.

Každý zvuk ji děsil. Každý stín na stěně vypadal hrozivě. Ležela a cítila pohyb.

Ale nebyl to ten známý, jemný pohyb dítěte.

Byl ostřejší. Nepravidelný. Jako by se uvnitř něco snažilo prorazit ven.

Přitiskla ruce na břicho.

— Prosím… ne…

Ráno přišel jiný specialista. Starší, klidnější, ale s chladným pohledem. Dlouho studoval snímky, provedl další vyšetření.

Pak řekl větu, při které všem ztuhla krev v žilách:

— Tohle není běžná patologie.

V místnosti zavládlo ticho.

— Tak co to je?.. — zeptala se Alina sotva slyšitelně.

Podíval se na ni přímo.

— Nedokážeme to vysvětlit standardní medicínou.

Artem zbledl.

— To snad nemyslíte vážně…

Události se pak začaly odvíjet rychle. Konzilium, další testy, uzavřené porady za dveřmi, kam nikdo nesměl.

Ale to nejhorší přišlo později.

Když Alina zůstala sama, zaslechla tichý zvuk.

Jako dech.

Zamrzla.

A v tu chvíli se uvnitř ní něco prudce pohnulo — tak silně, že vykřikla.

Dveře se otevřely, vběhli lékaři.

Ale ona už věděla.

Gektor se ji nesnažil jen tak vyděsit.

Snažil se ji varovat.

To, co v ní rostlo… možná nebylo jen její dítě.

A teď zbývala jediná otázka:

co přesně objevili — a jestli to dokážou zastavit dřív, než bude pozdě.