Oslava, která měla skončit smíchem, hudbou a hlasitým potleskem, se během jediné sekundy proměnila v událost, o které se mluvilo po celé zemi.

Slunce pálilo nad starou arénou. Tribuny byly zaplněné do posledního místa. Lidé přijeli i z okolních měst, aby viděli hlavní podívanou roku — souboj s býkem jménem Démon.

To jméno lidé vyslovovali šeptem.

Říkalo se, že nezná strach. Že rozrážel vrata, jako by byla z papíru. Že tři silní muži se ho už pokusili zkrotit — a všichni skončili v nemocnici.

A teď Don Mateo, nejbohatší statkář v kraji, vstal ve své lóži a ukázal tlustou obálku.

— Sto tisíc euro! — zahřměl jeho hlas. — Tomu, kdo zkrotí tuto bestii!

Dav zaburácel.

Ale netrvalo to dlouho.

Když se za vraty ozval těžký úder kopyta, smích začal mizet. Když se železná vrata zachvěla, lidé si nervózně vyměnili pohledy. A když se konečně otevřela…

…do arény vstoupil on.

Obrovský. Černý jako noc. Svaly se mu vlnily pod kůží jako kameny. Z nozder mu stoupala pára. Oči mu planuly ledovým hněvem.

Démon pomalu obešel kruh, jako by si vybíral první oběť.

Muži, kteří ještě před chvílí nejhlasitěji křičeli, sklopili zrak. Někteří dokonce ustoupili.

Nikdo nechtěl vyjít.

Don Mateo podrážděně mávl rukou.

— Co je? Tady není ani jeden odvážlivec?!

A tehdy se stalo něco, co nikdo nečekal.

Z davu sestoupil dolů chlapec.

Hubený. Opálený. Asi patnáctiletý. Ve staré vybledlé košili. Bosý.

Šel klidně, jako by nemířil k rozzuřenému býkovi, ale domů po známé cestě.

Nejprve tribuny ztichly. Pak se ozval smích.

— To je vtip?!
— Odveďte ho!
— Zemře během vteřiny!

Don Mateo se naklonil dopředu.

— Hej! Ty vůbec víš, kam jdeš?

Chlapec se zastavil, ale neotočil se.

— Lépe než vy, pane, — odpověděl tiše.

Smích okamžitě zmizel.

V těch slovech bylo něco, z čeho lidem přeběhl mráz po zádech.

Chlapec přišel téměř až k býkovi. Dělilo je jen několik metrů.

Démon se zastavil.

Zafuněl.

Silně udeřil kopytem do země, až písek vyletěl vzhůru.

A pak vyrazil vpřed.

Ženy vykřikly. Někteří lidé si zakryli oči. Muži vyskočili ze sedadel.

Ale chlapec neutekl.

Neustoupil ani o krok.

Zvedl ruku… a klidně řekl:

— Klid, Bruno… To jsem já.

Býk se prudce zastavil.

Tak prudce, že písek sklouzl dopředu v oblaku prachu.

Nad arénou zavládlo naprosté ticho.

Démon se díval na chlapce. Těžce oddychoval. Potom pomalu přišel blíž… a sklonil hlavu.

Jeho mohutné rohy se dotkly chlapcovy hrudi.

Dav ani nedýchal.

A chlapec mu jen jemně přejel rukou po čele, jako by hladil starého přítele.

Tribunami se roznesl šepot:

— Bruno?..

Chlapec se otočil k lidem. V očích se mu leskly slzy.

— Vy mu říkáte monstrum. Když byl ale ještě tele a zlomil si nohu, všichni ho chtěli zabít. Jen můj otec ho zachránil… Vychovali jsme ho doma.

Na chvíli se odmlčel a podíval se přímo na Dona Matea.

— A potom jste nám ho vzal kvůli dluhům po otcově smrti.

Z tváře boháče zmizel úsměv.

Lidé si začali mezi sebou šeptat.

— Nestal se zlým proto, že se tak narodil, — pokračoval chlapec. — Vy jste ho bili. Nechávali hladovět. Nutili útočit pro zábavu.

Démon stál vedle něj, jako by rozuměl každému slovu.

Na tribunách někdo vykřikl:

— Hanba!

Pak další.

Za okamžik celý stadion hučel ne nadšením, ale hněvem.

Don Mateo se snažil něco říct, ale jeho hlas zanikl v pískotu davu.

Chlapec vzal býka za provaz, podíval se na obálku s penězi a tiše řekl:

— Nechte si svých sto tisíc. Nepřišel jsem kvůli nim.

Otočil se a zamířil k východu.

A Démon šel poslušně za ním.

Bez řetězů. Bez křiku. Bez vzteku.

Teprve tehdy lidé pochopili děsivou pravdu:

Nejnebezpečnější zvíře v aréně nebyl býk.