Žhavé slunce viselo nad pouští jako ohnivé oko a sledovalo každý jejich pohyb. Vzduch se třásl horkem, písek pálil i přes boty a vítr zvedal malé víry, jako by je chtěl vyhnat zpět.
Nepřišli sem kvůli slávě ani kvůli legendám. Všechno bylo mnohem prostší. Potřebovali vykopat hlubokou jámu a dostat se ke starému vodnímu potrubí, o kterém mluvil místní stařec. Žádné mapy pokladů. Žádná tajemství. Jen dvě lopaty, trochu vody a naděje na výdělek.
Jeden z mužů si otřel pot z čela.
— Ještě půl hodiny… a končíme. Tady nic není.
Druhý bez slova zabořil lopatu znovu do země.
Vtom se ozval ostrý kovový zvuk.
Klang.
Oba ztuhli.
— Slyšel jsi to?!
— To nebyl kámen…
Okamžitě padli na kolena a začali odhazovat písek rukama. Vrstva za vrstvou mizela, až se pod nimi objevilo něco rovného a tvrdého.
Kamenná deska.
Velká, těžká, s podivnými symboly vyrytými po okrajích. Po stranách byly tváře se strnulým výrazem, jako by po staletí hlídaly vstup.
— Měli bychom to zase zasypat, — zašeptal první.
— Ne dřív, než se podíváme dovnitř.
Zapřeli páčidlo mezi kámen a zem. Deska dlouho držela… pak se s hlasitým skřípěním pohnula.
Z otvoru vystoupal ledový vzduch.
Ne obyčejný chlad.
Byl to chlad místa, kam tisíce let neproniklo světlo.
Pod deskou vedly úzké schody dolů.
Muži si vyměnili pohled.
— Možná bychom měli zavolat někoho dalšího…
— A přijít o všechno? Jdeme.
Rozsvítili baterky a sestoupili dolů.
Kamenné schody mizely v temnotě. Stěny zdobily podivné malby: lidé v maskách, postavy se zdviženýma rukama, slunce přeškrtnuté černým kruhem.
— Nelíbí se mi to…
— Jen pokračuj.
Vzduch byl těžší a těžší. Každý krok se vracel ozvěnou, jako by za nimi šel někdo další.
Oba se prudce otočili.
Nikdo.
Jen tma.
Nakonec schody skončily.
Před nimi se otevřel obrovský sál. Paprsky baterek nedosáhly na konec místnosti. Když světlo dopadlo na nejbližší sloup, oba přestali dýchat.
Zlato.
Všude kolem bylo zlato.
Sochy lidí i zvířat v životní velikosti. Masky s rubíny místo očí. Velké nádoby plné mincí. Náhrdelníky, koruny, řetězy, drahokamy. Řady truhel čekaly nedotčené, jako by jejich majitel odešel teprve včera.
— Jsme bohatí… — zašeptal první.
Druhý už otevíral nejbližší truhlu.
Uvnitř ležely drahé kameny všech barev. Zářily tak silně, že skoro oslepovaly.
— To není možné…
— Ber, co uneseš!
Začali plnit tašky. Zlato cinkalo o kámen. Mince se sypaly na zem. Dech se jim zrychloval.
A pak se z hlubin sálu ozval zvuk.
Krok.
Jeden jediný.
Těžký.
Oba zůstali stát.
— To jsi byl ty?
— Já se nehýbu…
Další krok.
Tentokrát blíž.
Světlo baterek se roztřáslo. Namířili ho do tmy, ale nic neviděli.
Třetí krok.
Pak čtvrtý.
Pomalý. Jistý. Jako by někdo věděl, že nemají kam utéct.
— Kdo je tam?! — vykřikl jeden z nich.
Odpověď nepřišla.
Jen další krok.
A náhle se po stěnách samy rozhořely plameny.
Ne elektrické světlo.
Modravý oheň ve stovkách kamenných misek osvítil celý sál.
A tehdy to uviděli.
Mezi sloupy stála vysoká postava ve zlaté masce.
Nehybně.
Příliš nehybně na člověka.
— Utíkej… — vydechl první.
Druhý se ale nedokázal pohnout. Díval se, jak postava pomalu zvedla hlavu.
Pod maskou zazářily oči.
Živé oči.
Krok.
Postava se rozešla k nim.
To stačilo.
Oba se dali na útěk. Tašky plné zlata hodili na zem, mince se rozletěly po podlaze. Běželi po schodech nahoru, padali, škrábali si ruce a lapali po dechu.
Za nimi se stále ozýval stejný zvuk.
Pomalé kroky.
Nezrychlovaly.
Jako by ten, kdo jde za nimi, věděl, že strach je dožene rychleji.
Vyrazili ven a zhroutili se do písku.
Slunce stále pálilo, jako by se nic nestalo.
— Zavři to! Rychle!
Společně přisunuli kamennou desku zpět a zasypávali ji pískem rukama i lopatami.
Pak utekli.
Ještě téhož večera se zvedla silná písečná bouře a celou oblast pohltila.
Druhý den se vrátili s lidmi, technikou a vybavením.
Ale nic nenašli.
Žádnou jámu.
Žádnou desku.
Žádné stopy.
Jako by poušť všechno vymazala.
Jeden z mužů o tom už nikdy nepromluvil. Druhý se tam vracel celé roky a snažil se vstup znovu najít.
Před smrtí opakoval jedinou větu:
— Nevzali jsme poklad… probudili jsme strážce.
A ty… sestoupil bys tam podruhé?