Když mi zemřela maminka, nejvíc jsem se bála, že tatínek zůstane navždy sám. Byli spolu třicet osm let a za celou tu dobu jsem ho nikdy neviděla udělat důležité rozhodnutí bez toho, aby se s ní poradil. Dokonce i když si kupoval novou košili, nejdřív přemýšlel, jestli by se mamince líbila její barva.

První dva roky po pohřbu téměř nikam nechodil. Ráno venčil psa, odpoledne četl noviny a večer sledoval staré filmy, které měla maminka ráda.

Proto jsem měla upřímnou radost, když mi jednoho dne oznámil, že se seznámil s nějakou ženou a chce ji pozvat na večeři.

„Tati, to je úžasné! Kam půjdete?“

„Do Bella Vity. Pamatuješ si tu italskou restauraci na kraji města?“

Samozřejmě jsem si ji pamatovala. Maminka to místo milovala. Rodiče tam slavili výročí svatby, narozeniny i další důležité rodinné události.

Připadalo mi dojemné, že si tatínek vybral právě tuto restauraci.

Jenže po několika měsících jsem si začala všímat zvláštního vzorce.

První žena se jmenovala Margaret. Byla bývalou učitelkou, ráda cestovala a podle tatínkova vyprávění měla skvělý smysl pro humor.

Po schůzce se vrátil domů šťastný.

„Povídali jsme si skoro tři hodiny,“ vyprávěl nadšeně. „A představ si, že má také ráda staré italské filmy!“

Margaret mu však už nikdy nezavolala.

Tatínek jí poslal dvě zprávy, ale potom se přestal pokoušet ji kontaktovat.

„Asi jsme se k sobě prostě nehodili,“ řekl.

O tři měsíce později se objevila Elaine, vdova po zubaři. Potom Teresa, účetní v důchodu. Po ní následovaly další dvě ženy.

Pokaždé se opakovalo totéž.

Tatínek pozval ženu do Bella Vity, povečeřeli spolu, on se vrátil domů ve výborné náladě a po několika dnech bylo jasné, že žádné další setkání nebude.

Nikdy mi pořádně nevysvětlil, proč vztahy skončily.

Během osmnácti měsíců se takových schůzek uskutečnilo šest.

Šestou ženou byla dvaašedesátiletá Carol. Tatínek ji potkal v knihkupectví, kde se dali do řeči u regálu s historickými romány.

Tentokrát jsem byla přesvědčená, že všechno dobře dopadne. Carol mi dokonce před jejich setkáním zavolala, aby se zeptala, jaké květiny má tatínek nejraději.

Jenže po večeři zmizela z jeho života stejně náhle jako všechny předchozí ženy.

Tehdy jsem se rozhodla zjistit, co se vlastně děje.

Jednoho večera, když byl tatínek na procházce, jsem Carol zavolala.

Nezvedla telefon hned.

„Promiňte, že vás obtěžuji,“ začala jsem. „Jsem Davidova dcera. Je mi velmi nepříjemné se na to ptát, ale mohla byste mi vysvětlit, proč jste s ním přestala komunikovat?“

Na druhém konci se rozhostilo ticho.

„Váš otec je dobrý člověk,“ odpověděla nakonec.

„Tak co se stalo?“

„Myslím, že byste si o tom měla promluvit přímo s ním.“

„To už jsem zkoušela.“

Carol si těžce povzdechla.

„Nechci mu ublížit. Ale on vůbec není připravený na nový vztah.“

Potom se rozloučila.

Seděla jsem s telefonem v ruce a snažila se pochopit, co tím myslela.

Mluvil snad tatínek neustále o mamince? Srovnával s ní ženy, se kterými se seznamoval? Nebo se při těch večeřích dělo něco mnohem nepříjemnějšího?

Následující den jsem se vydala do restaurace.

Bella Vita se téměř nezměnila. Stejné krémové stěny, dřevěné stoly, fotografie italských měst a vůně čerstvého chleba.

Za barem stál muž kolem padesátky.

„Dobrý den. Pracujete tady už dlouho?“ zeptala jsem se.

„Skoro dvacet let.“

„Tak to určitě znáte Davida Millera.“

Jeho přátelský úsměv okamžitě zmizel.

„Davida? Samozřejmě.“

„Často sem vodí ženy na večeři.“

Muž si mě pozorně prohlédl.

„Vy jste jeho dcera?“

Přikývla jsem.

Chvíli mlčel a potom požádal kolegu, aby ho na několik minut zastoupil.

„Pojďte se mnou. Něco vám ukážu.“

Prošli jsme do zadní části restaurace ke stolku u okna.

Stály u něj dvě židle. Na parapetu ležel malý proutěný košíček s umělými květinami.

„Váš otec si vždycky rezervuje právě tento stůl,“ řekl číšník. „I když je restaurace skoro prázdná.“

„Tady s maminkou slavili výročí.“

„Já vím. Obsluhoval jsem je mnoho let.“

Odtáhl jednu ze židlí.

„Vaše maminka vždycky sedávala tady. A váš otec naproti ní.“

„A co má být?“

Číšník se na mě podíval tak zvláštně, až mě zamrazilo.

„Vy opravdu nevíte, co během těch večeří dělá?“

Zavrtěla jsem hlavou.

„Objednává jídlo pro tři osoby.“

Nejdřív jsem si myslela, že jsem špatně slyšela.

„Prosím?“

„Dvě jídla pro sebe a svou společnici. A ještě jedno pro vaši maminku.“

Po zádech mi přeběhl mráz.

Číšník pokračoval:

„Pokaždé požádá, abychom přinesli její oblíbené těstoviny s houbami a položili je před prázdné místo. Potom objedná sklenku červeného vína.“

„Ale proč?“

„Říká, že své ženě slíbil, že ji v této restauraci nikdy nenechá bez večeře.“

Pomalu jsem se posadila.

V hlavě se mi začaly vybavovat vzpomínky na rodiče. Maminka skutečně milovala společné večeře. Často žertovala, že tatínek může zapomenout na všechno na světě, ale nikdy ne na jejich oblíbený stůl.

Nikdy by mě však nenapadlo, že bude v tomto malém rituálu pokračovat i po její smrti.

„A ty ženy?“ zeptala jsem se.

„Zpočátku si myslí, že je to dojemná tradice. Jenže potom přijde ta nejtěžší část.“

Číšník se odmlčel, jako by váhal, zda mi má říct víc.

„Co přesně?“

„Váš otec si povídá s prázdnou židlí.“

Podle číšníka tatínek na maminku pouze nevzpomínal. Oslovoval ji, jako by skutečně seděla vedle něj.

Ptal se jí, jestli se jí líbí hudba. Vyprávěl jí o počasí. Někdy se dokonce odmlčel, jako by čekal na odpověď.

A to všechno před ženou, kterou pozval na romantickou schůzku.

„Poslední návštěvnice se rozplakala,“ řekl číšník tiše. „Pokoušela se mu vysvětlit, že si u toho stolu připadá jako někdo, kdo tam vůbec nepatří.“

„A co jí tatínek odpověděl?“

„Řekl, že místo jeho manželky nikdy nikdo nenahradí.“

Ta slova mě zasáhla jako rána.

Poprvé jsem si celou situaci představila očima žen, které sem přicházely s nadějí na nový vztah.

Viděly před sebou laskavého a pozorného muže. Jenže místo možnosti vybudovat něco společného se staly svědkyněmi rozhovoru, který pokračoval i po smrti jednoho z manželů.

„Proč jste mi to nikdy neřekl?“ zeptala jsem se.

Číšník bezmocně rozhodil rukama.

„Váš otec je náš stálý host. Nikomu neubližuje. Nemohl jsem zasahovat do jeho soukromí.“

Poděkovala jsem mu a vyšla ven.

Dlouho jsem seděla v autě a nedokázala nastartovat.

Bylo mi líto maminky, tatínka i těch šesti žen, které možná nikdy nepochopily, proč vlastně na schůzku přišly.

Nejvíc mě však trápila jediná otázka: Proč se tatínek vůbec snažil seznamovat s novými ženami, když se stále cítil být ženatý?

Odpověď byla úplně jiná, než jsem očekávala.

Večer jsem za ním přijela bez ohlášení.

Seděl v kuchyni a malým nožíkem loupal jablko, přesně jako v době, kdy jsem byla dítě.

„Tati, dneska jsem byla v Bella Vitě.“

Nůž se zastavil.

Zvedl ke mně oči.

„Proč?“

„Řekli mi o tom třetím jídle. O maminčiných těstovinách. O té prázdné židli.“

Pomalu položil nůž na stůl.

Několik vteřin jsme mlčeli.

„Myslíš si, že jsem blázen?“ zeptal se.

„Ne. Ale nechápu, proč tam zveš jiné ženy.“

Tatínek se otočil k oknu.

„Protože si všichni kolem myslí, že už bych měl začít nový život.“

Nevěděla jsem, co říct.

„Pořád mi opakuješ, že nechceš, abych byl sám. Sousedé mě seznamují se svými kamarádkami. Dokonce i tvoje teta mi posílá telefonní čísla svých svobodných známých.“

Smutně se usmál.

„Myslel jsem, že když budu chodit na schůzky, přestanete o mě mít strach.“

„Ale proč právě tam?“

„Protože jen tam mám pořád pocit, že jsem blízko tvé mamince.“

Hlas se mu zachvěl.

„Doma vím, že už tu není. V ložnici je prázdná polovina postele. V kuchyni mi nikdo nevynadá za neumyté nádobí. Ráno nemám komu vyprávět, jaký legrační sen se mi zdál.“

Otřel si oči dlaní.

„Ale tam si sednu k našemu stolku a na chvíli mám pocit, že si jen někam odskočila.“

Přesedla jsem si blíž k němu.

„Proč jsi mi to nikdy neřekl?“

„Protože jsem tě nechtěl zklamat. Tolik ses snažila, abych si někoho našel.“

A v tu chvíli mi došla jedna nepříjemná věc.

Celé ty měsíce jsem si myslela, že tatínka zachraňuji před samotou. On se ale pouze snažil splnit moje očekávání, abych se o něj přestala bát.

Ani jeden z nás se toho druhého nezeptal, co vlastně doopravdy chce.

„Tati,“ řekla jsem, „nemusíš se znovu ženit. Dokonce ani nemusíš chodit na schůzky.“

Překvapeně se na mě podíval.

„Ty si to opravdu myslíš?“

„Ano. Ale jestli jednou budeš chtít nový vztah, žena po tvém boku bude také potřebovat své vlastní místo ve tvém životě.“

Dlouho mlčel.

„Asi jsem se k nim nezachoval spravedlivě.“

„Myslím, že jen nevěděly, do čeho jdou.“

Tatínek přikývl.

Ten večer jsme spolu mluvili téměř do půlnoci. Poprvé po velmi dlouhé době nemluvil jen o tom, jak úžasná maminka byla, ale také o tom, jak těžké pro něj bylo období po její smrti.

Navrhla jsem mu, aby zkusil podpůrnou skupinu pro lidi, kteří přišli o svého životního partnera. Nejdřív váhal, ale nakonec přiznal, že by si rád promluvil s někým, kdo zažil něco podobného.

Uplynuly čtyři měsíce.

Tatínek už si v Bella Vitě nedomlouval žádné schůzky. Místo toho začal navštěvovat kurz malování v místním kulturním centru a v neděli chodil na procházky s několika novými známými.

Jednoho dne mi vyprávěl o ženě jménem Rosa.

Společně malovali krajiny, diskutovali o knihách a někdy si po kurzu zašli na kávu.

„Líbí se ti?“ zeptala jsem se opatrně.

„Ano,“ odpověděl. „Ale jsme jen přátelé. A to mi teď úplně stačí.“

Usmála jsem se.

O týden později mě pozval na večeři do italské restaurace.

Dorazili jsme o něco dřív. Známý číšník nás zavedl k tomu samému stolku u okna.

Tatínek se posadil na své obvyklé místo.

Všimla jsem si, jak se jeho pohled na okamžik zastavil na prázdné židli.

„Chceš objednat maminčiny oblíbené těstoviny?“ zeptala jsem se.

Zavrtěl hlavou.

„Dnes ne.“

Objednali jsme večeři pro dva.

Tatínek vyprávěl o hodinách malování, ukazoval mi fotografie svých obrazů a smál se vlastním nepovedeným pokusům namalovat moře.

V jednu chvíli vytáhl z kapsy starou maminčinu fotografii.

Několik vteřin se na ni díval a potom ji opatrně schoval zpátky.

„Víš,“ řekl, „dřív jsem se bál, že když přestanu dělat všechno tak, jak jsme to dělali spolu, začnu na ni zapomínat.“

„A teď?“

„Teď už chápu, že vzpomínky nežijí na prázdné židli.“

Podíval se na mě.

„Žijí v nás.“

Ten večer jsem poprvé viděla tatínka odcházet z jeho oblíbené restaurace, aniž by se ohlédl.

Na maminku nezapomněl. Nepřestal ji milovat. A nikdo nezaujal její místo.

Jen si po několika letech od její smrti konečně dovolil pokračovat v životě.

A já jsem pochopila, že někdy ta největší pomoc, kterou můžeme blízkému člověku nabídnout, nespočívá v tom, že mu za každou cenu najdeme nové štěstí.

Spočívá v tom, že za něj přestaneme rozhodovat, jak by jeho štěstí mělo vypadat.

Protože být sám a chtít být sám nejsou vždycky dvě stejné věci.

A láska k člověku, který už s námi není, nemusí zmizet, aby náš život znovu získal smysl.